Ježíš začína soucitem

Biblický text: Mt 9,35-10,10

35  Ježíš obcházel všechna města i vesnice, učil v jejich synagógách, kázal evangelium království a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu. 36  Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. 37  Tehdy řekl svým učedníkům: „Žeň je velká, dělníků málo. 38  Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň!“  10, 1  Zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vymítali a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu. 10, 5  Těchto Dvanáct Ježíš vyslal a přikázal jim: „Na cestu k pohanům nevstupujte, do samařské obce nechoďte; 6  jděte raději ke ztraceným ovcím z lidu izraelského. 7  Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské. 8  Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte. 9  Neberte od nikoho zlato, stříbro ani měďáky do opasků; 10  neberte si na cestu mošnu ani dvoje šaty ani obuv ani hůl, neboť ‚hoden je dělník své mzdy‘. 

Co vidíme, když se díváme na svět, ve kterém žijeme? Co cítíme, když se díváme na svět, ve kterém žijeme? Možná to není konkrétní otázka, ale každý z nás má právo dívat se na svět, ve kterém žije, svýma očima, prožívat ten pohled na svět svým vlastním způsobem. Čeho si všimnete? Čeho si všímáte? Pro každého z nás to může být na základě našeho života a zkušeností něco jiného.

Co cítíte při pohledu na naše společenství, na naše město, obec? Na lidi kolem sebe? Na sousedy, které znáte, na sousedy, které neznáte? Co cítíte, když se díváte na svět kolem sebe? Víte, jak se díval Ježíš? V tom evangeliu jsme to slyšeli – když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Přiznávám, Ježíš v tom evangeliu nehleděl na celý svět.

Já jsem tu svou otázku rozšířil. Díval se tam, kam dohlédly jeho oči. Na zástup kolem něj.

Naše oči dnes – díky propojení světa – dohlédnou mnohem dál než jen za hranice toho, co vidíme fyzicky. Když se Ježíš díval na tyto lidi, na zástupy, viděl to, co mnozí přehlížejí. Viděl jejich ztracené sny a touhy, viděl jejich bolesti a starosti, jejich nenaplněná přání, jejich očekávání, jejich strachy.

Každý z nás má tyto věci. I ti, které neznáte, i ti, kteří se na vás mračí a vy na ně. Ježíš se dívá a cítí něco jiného než statistiky, něco jiného než hřích.

Dívá se skrze soucit. A právě v soucitném pohledu začíná jeho mise. Evangelium říká: „bylo mu líto zástupů“. To řecké slovo, které je tam použito – splanchnizomai (těžko to vůbec vyslovit) – vyjadřuje hluboké pohnutí, až pohnutí útrob. Jako když vás bolí u srdce, jako když vám svírá žaludek – možná když vidíte nespravedlnost nebo bolest někoho jiného.

To dokáže vyvolat soucit – fyzické pohnutí. A to není sentiment, to nejsou falešné slzy. To je skutečná bolest, kterou Ježíš v tu chvíli vidí. A pohne se jeho nitro.

Byli jako ovce bez pastýře. A dnes jsou lidé stejní, jako byli před 2000 lety. Jen máme jiné oblečení, bydlíme v jiných domech a možná používáme trochu vyspělejší technologie.

Ale v jádru, uvnitř, jsme stále ti samí lidé. Hledající, bojující s únavou, nejistotou, rozhodující se, hledající dobro. Bloudíme životem a hledáme svého pastýře.

Sestro a bratře, kdybys přijal, že tě Bůh dnes nehodnotí, že se nad tebou slitoval – co by se pohnulo v tobě? Dokázal by ses na sebe dívat trochu mírněji? S větší radostí? A možná i na lidi kolem sebe? Protože k tomu nás Ježíšův pohled zve. A v jeho pohledu vzniká mise.

V jeho pohledu vzniká služba. V jeho soucitném pohledu vzniká akce. Všechno tedy začíná soucitem, kdy vidíme situaci a chceme na ni reagovat.

Ježíš nenechává zástupy jen tak. Nepřejde to své pohnutí, ten soucit, který pocítil, a neodejde bez zájmu dál. Říká, že žně jsou připravené, jsou veliké, ale dělníků málo. Potřeb je mnoho.

A vysílá svých 12 učedníků. Co je to 12 lidí pro celý svět? Co je to 12 lidí pro celý zástup? A přece začíná s tímto počtem. A neposílá nějaké skvělé, úžasné doktory, profesory, odborníky na sociologii, náboženství a nedejbože něco jiného.

Posílá obyčejné lidi. Tam jsou to rybáři, dělníci, jeden celník… dnes by to nebylo jinak. Věřím tomu.

A těmto lidem říká: „Nespoléhejte se na nic své, moji milí.“ Jakkoli byste chtěli jít ze svých sil a chtěli něco dokázat, nešli byste podle soucitu. Ale postavte si můj pohled za základ.

„Vidíte tyto lidi? Nepotřebujete peníze. Nepotřebujete obuv a hůl.“ – Berme to jako obrazy, ne doslovně. „Ale nepotřebujete se spoléhat na nic jiného než na mne. Na pověření, na mé požehnání, které vás posílá. Na můj soucit, který je první. A s ním jediným můžete skutečně sdílet lidskost s druhým člověkem. Dotknout se a zažít jeho bolest, jeho strach. Vlastní bolest a vlastní strach. A společně něco změnit. Přijít k uzdravení. Oživit soucit.“ K tomu volá Ježíš své učedníky, svou církev, nás.

Soucit je to, z čeho vychází jeho celá služba, mise, milosrdenství. Když si všímá člověka. A to dělá i nám.

To dělá i s námi. Všímá si nás. Proto, sestry a bratři – co cítíte a vidíte, když hledíte na svět? V soucitu s druhými poznáváme sebe i Boha.

V soucitu s druhými nechme pohnout svým nitrem.
V soucitu odpovězme i my na Ježíšovu výzvu: „Jděte.“

Stačí soucit. To není mnoho. Soucit s jedním člověkem se někomu může zdát málo, ale pro něj to znamená celý vesmír.

Amen.