Když se obyčejné místo stane svatým

Představ si místo, kde se stalo něco zásadního ve tvém životě. Místo, které si pamatuješ pro jeho výjimečnost – možná první polibek s milovanou osobou, chvíli, kdy jsi zjistil, že budeš rodičem, nebo okamžik, kdy sis řekl: „Zvládl jsem to.“

Zamysli se na chvíli. Vybav si ten moment. Možná to místo nebylo ničím zvláštní – lavička v parku, kuchyně, vlakové nádraží. Ale pro tebe se stalo nezapomenutelným. Taková místa se nám vryjí do paměti, protože se tam něco změnilo. Něco v nás.

Bůh přichází tam, kde jsme zranitelní

Biblický příběh Jákoba začíná ve slabosti. Není hrdinou víry – spíš podvodníkem, který obelhal svého bratra Ezaua. Utíká, ne proto, že by ho Bůh poslal, ale protože se bojí. A právě tam, na obyčejném místě, kde „zastavil“, se setkává s Bohem.

Hebrejské slovo pro „místo“ – maqom – znamená víc než jen geografický bod. V rabínské tradici označuje i samotného Boha: Ha-Maqom, „Ten, který přebývá“. Bůh se zjevuje tam, kde bychom ho nečekali – v útěku, ve strachu, ve slabosti.

I my známe útěk. Možná ne před rozzlobeným bratrem, ale před ztrátou práce, rozpadem vztahu, tlakem na výkon, úzkostí. A právě tam – v těchto chvílích – Bible říká: Bůh je blízko. Tak blízko, jak to jen jde.

Bůh proměňuje obyčejná místa na svatá

Jákob má sen. Vidí žebřík (sullam), po kterém sestupují a vystupují andělé. Zajímavé je pořadí – nejprve sestupují. Bůh začíná. Bůh jedná. A čteme: „Hospodin stál nad ním.“ Nad kým? Nad žebříkem? Nad Jákobem? Rabínská tradice říká: Bůh je u Jákoba.

„Hle, já jsem s tebou,“ říká Bůh. „Nikdy tě neopustím.“ Tento obraz se naplňuje v Ježíši Kristu – Bůh, který sestupuje k člověku. A to znamená, že i dnes může být tvůj Bethel – dům Boží – právě tam, kde jsi. V kuchyni, v nemocnici, ve vlaku, v kanceláři.

Naše odpověď: důvěra a vděčnost – i když je nedokonalá

Jákob se probudí a zvolá: „Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!“ Staví památník – z kamene, na kterém spal. Místo, které bylo obyčejné, se stává svatým.

Ale jeho víra je ještě nedokonalá. Říká: „Bude-li Bůh se mnou…“ Zní to jako podmínka. Ale Bůh ho žehná i tak. Ne proto, že má dokonalou víru, ale proto, že Bůh je věrný.

I my často věříme smíšeně – trochu důvěra, trochu strach. Ale Bůh pracuje i s nedokonalou vírou. Jak říká Pavel: „Nepřijali jste přece ducha otroctví… nýbrž ducha synovství.“ A jak volá muž v Markově evangeliu: „Věřím, pomoz mé nevěře!“

Jak postavit památník v každodennosti?

Pokud Bůh přijímá nás v nedokonalosti, i my můžeme přijímat druhé. Vztahy se uzdravují, když přestaneme čekat, že druhý bude „hotový“, a začneme ho doprovázet na cestě.

Takže co můžeme udělat dnes?

Buď empatický ke slabosti druhého.
Váž si obyčejné chvíle.
Přijmi nedokonalost – svou i cizí.
Tak se obyčejná místa stávají svatými. Tak se začínají uzdravovat vztahy. Tak se setkáváme s Bohem – tam, kde bychom ho možná nečekali.

Amen.