A Bůh rozdělil moře

Biblický text: Exodus 14

Příběh o přechodu přes Rudé moře se nám možná vryl do paměti už z dětství. Možná někdo z vás měl k dispozici obrázkovou Bibli nebo biblické příběhy, možná jste to slyšeli v nedělce nebo na bohoslužbách v kostele už jako děti. Nebo vám to četli a vyprávěli rodiče.

Každopádně dětské oči a uši slyší a vidí příběhy jinak než ty dospělé, které už mají v životě jisté zkušenosti s barevností světa – s tím, že dobro a zlo nejsou vždycky ve všech příbězích černobílá. A v realitě zlo konají i lidé, kteří ho konat nechtějí, a dobro se děje s přičiněním nebo i bez přičinění lidí, kteří ho konat chtějí.

Pro dětskou duši je možná tento příběh o spravedlnosti. O tom, že Bůh jako dobro zvítězil nad zlem, nad faraonem, nad tím zlým panovníkem, který nechtěl pustit Boží lid z otroctví, ale na jejich práci chtěl budovat svou říši a ubližoval jim. A když prosili o smilování, tak jim té práce ještě přidal.

Ale když to posloucháme a čteme dospělýma ušima, nemůžeme být slepí a hluší vůči bolesti, která je v tom příběhu přítomná. A je na obou stranách. Popsán je strach Izraelitů, ale my v životě víme, že strach prožívá každý. I ten, kdo musí útočit. Tento příběh mi připomíná to, jak je to ve válce na obou stranách – že někdy není na výběr a člověk poslouchá rozkazy svého pána. Někdy je jím ovlivněn natolik, že v nepříteli nevidí bratra.

Kdybychom ten příběh nechali jenom tak, možná by se nám zdálo, že Bůh nenávidí Egypťany. A když tam čteme, že zatvrdil srdce faraona – a když znáte ten příběh i předtím, zatvrdil ho několikrát, aby faraon lid nepropustil, dokud neskončí všechny egyptské rány –, tak bychom si řekli, že Bůh s lidmi jedná jako s loutkami. Že je krutý, že chce dokázat svoji moc, a u toho umírají jiní.

Ale kdybychom biblické příběhy četli jenom takhle, kdybychom je vytrhli ze stránek celého rozsahu Božího slova, připravili bychom se o mnohé. A připravili bychom se o to, co nám příběh chce říct skrze Krista. Pavel v tom textu, který četla Jana, říká, že i ti předkové, i ti Izraelité, kteří procházeli přes Rudé moře, se v něm potkali s tím, kdo je pro nás Kristus – se záchranou, se zachráncem.

Budeme tedy číst přechod přes Rudé moře očima křesťanů. Očima lidí, kteří znají Boží příběh a jeho záměr zachránit. Nejenom očima lidí, kteří ten příběh prožili nebo zvěstovali a snažili se najít odpovědi na lidskou krutost.

Možná chci věřit, že ve slovech „a Bůh zatvrdil faraonovi srdce“ je skrytá i touha vidět faraona jako člověka, ne jako boha. Skrytá touha vidět v něm člověka, u kterého si říkáme, že v něm přece nemůže být tolik zloby. Musí za tou zlobou něco být – a možná to dovolil Bůh.

Nevíme, ale přece zažíváme jiný příběh. Zažíváme, že i navzdory té zlobě člověka, který chtěl být jako bůh (protože faraoni byli považováni za božstva kráčející po zemi, byli to ti, kteří se vyvyšovali a vládli nad všemi), přece není větší než ten, který nás zachrání. Není větší než ten, kterému důvěřujeme – náš Bůh.

Náš Bůh, který je dobrý, který vyslyšel naši modlitbu a přišel za námi do Egypta, do domu otroctví. Izraelité vycházejí a jsou jaksi v úzkých. Před nimi je moře. Za nimi je faraon, který si rozmyslel, že už je nechce pustit, a raději je chce pobít nebo odvléct zpátky. Víte, že moře není v Bibli prázdninová destinace, ale je to hluboký obraz něčeho, čeho se lidé bojí. Z čeho mají strach, co neznají. Je to nebezpečí a chaos. A to je to, před čím Izraelité nakonec stojí.

Na jedné straně toto neznámo, vedle nich Bůh – v tom příběhu je v ohnivém a oblakovém sloupu něco velkého, mocného. A za nimi ti, kteří jim usilují o život.

A co dělá Bůh? Udělá jim cestu. Tam, kde oni už východisko nevidí. Tam, kde si říkají, že i to, co bylo předtím, je lepší než ten chaos před nimi a smrt tady. Je to to, co známe. I když to bolelo, i když to bylo zlé, i když to bylo otroctví a těžká práce, zdá se jim to teď lepší než zemřít tady, v neznámu. A zlobí se na Mojžíše.

Ale Bůh řekne Mojžíšovi: zvedni ruce. Zvednout ruce je gesto požehnání. Je to gesto toho, že Bůh je nad námi. Bůh je s tebou. A zaduněl vítr od východu a rozdělil moře. Znovu máme tu hezkou biblickou symboliku, která se opakuje, aby nám připomněla, co Bůh dělá: vítr, ruach, duch, Duch Boží. Sám Bůh přichází a rozděluje moře. Nedělá to Mojžíš. Nedělá to žádný z Izraelitů, kteří tam stojí a pláčou. Oni k tomu nemůžou nijak přispět. Bůh rozdělí moře a oni se vydají suchou nohou mezi stěnami toho moře. Zprava i zleva – to se tam opakuje, myslím, dvakrát – měli hradbu z vody. Zprava i zleva je ten chaos, to neznámo. To, čeho se bojí a co jim přijde horší než to, co znají. Ale skrze to jim Pán Bůh razí cestu. Cestu ke svobodě. Cestu z otroctví. Cestu do nové země.

A apoštol Pavel, i ostatní apoštolové pak ve svých listech, a po nich mnozí křesťané, vidí v tom přechodu přes Rudé moře ještě něco. Očima křesťanů je to křest. Přechod přes vodu. Přechod ze smrti do života. Od toho, co bylo, k tomu, co začíná. Tam se rodí nový život Božího lidu.

V tom příběhu může být něco, co si můžeme vzít do naší vlastní zkušenosti. Zamysleme se, kdo jsou ti faraoni, kteří nás v životě pronásledují. Každý jich může mít několik nebo jen jednoho. Pro někoho to může být skutečně nemoc. Nebo zlý vztah. Problém, který se opakuje a člověk s ním neumí bojovat. A jenom prosí Boha: „Pane, vyveď mě z té situace. Vyveď mě z té nemoci. Vyveď mě z těch černých myšlenek. Vyveď mě z těchto situací. Vyveď mě.“

A pak, když se to děje a je to těžké, když se těžko opouštějí staré věci, když uzdravení bolí, když náprava vztahu bolí, tak je to jako to bědování před tím mořem. Ale Pán Bůh přichází a vytváří tam cestu. A to jediné, co od Izraelitů chtěl, bylo vykročit. Důvěřovat. Nic víc pro to udělat nemohli. Důvěřovat.

„Důvěřujte tomu, že vás vedu, moji lidé. Důvěřujte tomu.“ To se děje ve křtu. Důvěřujte, moji lidé, že jste moji. Důvěřujte mi. To se děje v našich nesnázích, v našem moři chaosu, v těch našich věcech, kterých se bojíme, ze kterých máme strach, které jsou těžké, přes které nevidíme, tak jako nevidíte skrz moře na druhou stranu. Ale je tam Bůh. V tom příběhu je jako ohnivý a oblakový sloup. Velký, mocný, převádí člověka přes to chaotické, to neznámé, přes to, co nám přináší strach, až na druhou stranu.

A příběh končí tak, že znovu přichází gesto požehnání a stará cesta se uzavírá. Starý faraon a jeho armáda končí ve vlnách toho moře a už na druhou stranu nedojdou. Když jste slyšeli ten text, který jsem četl – snad to nalistuji takhle narychlo –, bylo tam napsáno: „Hospodin bude bojovat za vás a vy budete mlčky přihlížet.“ A předtím se tam psalo: „Jak vidíte Egypťany dnes, tak je už nikdy neuvidíte.“

Když byl Ježíš na kříži, lidé také už jenom mlčky přihlíželi. Tam vybojoval tento zápas za nás. S tím vaším faraonem, s tím mým faraonem, s tím vaším mořem, s tím mým mořem. Ježíš Kristus je ten, kdo nás tím mořem přenáší. Ježíš Kristus je ten, kdo nás převádí naším chaosem k novému začátku, k naději. Ježíš Kristus je ten, kdo za námi uzavírá moře, když už jsme na druhé straně. On pohřbívá starého faraona, jeho armádu, to, co usilovalo o náš život.

Jediné, co od nás Ježíš Kristus žádá, je: „Důvěřuj mi. Tomu, co jsem vybojoval, budeš jen přihlížet, a já ti to dávám. Já to vybojoval pro tebe, je dokonáno.“ A tak se propojuje příběh Izraelitů a Rudého moře s námi, s Kristem, s církví.

Modleme se. Pane Ježíši Kriste, i dnes, i v této chvíli nás veď tak, jako to dokážeš jenom ty. Každý z nás ví o svých mořích, faraonech, o věcech, které se vracejí a usilují o nás, o hříchu, do kterého se potápíme znovu a znovu, o strachu, který máme, o nemoci, se kterou bojujeme a nevíme, co dál a jak. Prosíme, Pane, umožni nám důvěřovat. A ty sám zavři to moře za námi. A my víme – protože jsi to slíbil a co ty slíbíš, to splníš –, že jednou v Božím království už nic z toho nebude. A my jsme na cestě tam, tak nám pomoz, abychom se na té cestě navzájem podepírali a jeden druhého zvedali. Abychom si jeden druhému byli oporou, když zprava i zleva jsou stěny moře. A my kráčíme za tebou. Amen.