Byl jsem slepý a teď vidím

Jan 9,1-41

Milé sestry, milí bratři,

představte si to ticho. Takové, které přichází po svátcích, kde se radovalo, hrálo a zpívalo, jedlo a oslavovalo. Už je ráno po dlouhé oslavě. Celý týden trval svátek Stánků. Specifické na tom svátku je, že na chrámovém nádvoří v Jeruzalémě hořely obrovské zlaté svícny. A podle popisu to měla být taková záře, že nebylo v Jeruzalémě dvora, který by nebyl osvícen. Lidé tančili, zpívali a oslavovali Boha, který je kdysi vedl pouští jako ohnivý sloup.

Proto ty velké svícny, proto ta záře. A teď slavnost skončila. Knoty zasyčely a zhasly, obrovské svícny vychladly, do města se vrací všední den a s ním i tma. A v této chvíli, kdy slavnostní nálada vyprchává, lidé se rozcházejí a chrám možná do jisté míry potemněl, říká Ježíš ta slavná slova, která čteme v osmé kapitole: „Já jsem světlo světa.“ Neříká to jen tak bez kontextu, ale právě v souvislosti s těmito svátky, kdy si připomínají ohnivý sloup, který osvěcoval cestu na poušti. Ne svícny, ne chrám – já. Dokud jsem zde, světlo svítí.

Aby to ukázal, nezapálil oheň, ale sklonil se ke slepému. Sklonil se k prachu, k největší tmě, jakou si umíte představit – k muži, který neviděl od narození. Učedníci se zastaví a vidí „případ“. Vidí problém jako vždycky. Mysleli si: „Kdo zhřešil? On, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?“ To bylo klasické uvažování. Za hřích nebo nemoc někdo přece jenom může. Chtěli možná teologickou debatu, hledat nějakého viníka nebo jenom porozumět bolesti a nemoci v těch okolnostech, ve kterých žili.

Ježíš ale nehledá viníka. Nabízí v jeho údělu zjevení Boží slávy a odpovídá činem. Plivne na zem a udělá bláto. Je v tom zemitost. Proto jsme v úvodu četli i z druhé kapitoly Genesis, jak byl člověk stvořen z prachu země. A tu? Stejně jako Bůh na počátku hnětl člověka z prachu země, Ježíš se dotýká tváře tohoto muže. Blátem z prachu země. A to, co chybělo, tvoří nové. Tvoří zrak. „Jdi, umyj se v rybníku Siloé.“ A muž jde. Tápající, zamazaný blátem, možná pro smích, ale vrací se a vidí.

A tady začíná zápletka. Sousedé, lidé, kteří ho roky míjeli na ulici, ho najednou nepoznávají. „Je to on?“ ptají se. „Není, je mu jen podobný.“ Všimněte si toho. Setkání s Kristem tohoto člověka změnilo. Tak moc, že se pro své okolí stal nečitelný. Nepoznávali ho. Změnil se. Už nezapadá do škatulky „žebrák“ a on poprvé nachází svůj hlas. Už neprosí o almužnu. Říká: „Jsem to já.“ V Ježíšově světle konečně vidí sám sebe. Našel svou tvář.

Jenže světlo, které jednoho uzdravuje, druhé dráždí. Na scénu přicházejí strážci světla, strážci Božích přikázání – farizeové. A začíná vyšetřování. Neřeší, jak to, že ten člověk vidí, ale že je sobota. Ježíš dělal bláto. Pracoval. Není od Boha. Jak jednoduchá logika.

Farizeové zavolali rodiče toho muže. A ti chudáci stojí uprostřed shromáždění náboženské elity a mají vydat svědectví. Vědí, co je ve hře. Kdo vyzná Ježíše, bude vyloučen ze synagogy. Ztratí komunitu, ovlivní to práci, vztahy, třeba se sousedy. A tak řeknou tu smutnou větu : „Víme, že je to náš syn, že se narodil slepý, ale jak to, že teď vidí, to nevíme. Zeptejte se jeho, je dospělý.“ Nebrání ho. Distancují se od něho. Od člověka, který prožil ve svém životě zázrak, setkání s Kristem, uzdravení. I ti nejbližší se od něj teď distancují. Jako kdyby strach vítězil nad radostí z uzdravení vlastního dítěte.

A uzdravený muž je v tom sám. Znovu si ho předvolají a tlačí na něj : „Vzdej poctu Bohu. My víme, že ten člověk, co ti to udělal, je hříšník. Řekni nám, kdo to je.“ Chtějí, aby zapřel svou zkušenost ve jménu jejich pochopení, jejich interpretace, jejich pohledu na svět. Ale on, prostý člověk, pronese obhajobu, která není nijak obsáhlá, ale je vlastně vyznáním Boží slávy. A jediné, co dělá, je, že popisuje vlastní zkušenost. Žádná složitá teologie.

„Jestli je hříšník, to já nevím. Jednu věc však vím. Byl jsem slepý a teď vidím.“ Nestaví se do pozice, aby druhého nazýval hříšníkem. To nevím. Jak by jim mohl odporovat? Ale jeho zkušenost říká: byl jsem slepý a teď vidím. Ten člověk mi pomohl. Žebrák tu vyučuje teologii: „To je právě divné, že vy nevíte, odkud je, a mně otevřel oči,“ říká. Systém to neunese. Farizeové ho vyhodí. Vyženou ho ven. Je vyloučen. A to znamená, že je vyloučen ze své komunity. Od lidí, mezi kterými mohl být žebrákem, mohl být slepým. Ale protože je zdravý a těší se z toho a nechce s nimi souhlasit, aby odsoudil toho, kdo ho uzdravil, zůstává sám. Sice vidí, ale je sám.

Evangelista Jan píše: Ježíš se dozvěděl, že ho vyhnali. Co udělal? Vyhledal ho. Ježíš ho hledá. Iniciativa je u Ježíše. Je hledaný Božím Synem. Když nás lidé vyženou pro pravdu, Bůh nás hledá. Ježíš se mu podívá do těch nových, jasných očí a ptá se: „Věříš v Syna člověka?“ A muž odpoví: „A kdo to je? Kdo to je, Pane, abych v něj věřil?“ Vidíš ho. Je to ten, kdo s tebou mluví.

V té otázce je schované celé to židovské pochopení postavy Syna člověka. Oni chápali, že to je někdo, kdo bude Bohem poslaný, aby je zachránil. Syn člověka, to byl pojem. Jako my dnes chápeme v církvi pojem Mesiáš – tak se to může klidně zaměnit. Věříš v Mesiáše? A kdo to je? Já jsem to, ten, kdo s tebou mluví. A poznal ho po hlase, že jo, že je to on. A v tu chvíli muž padne na kolena: „Věřím, Pane.“ To je něco, co Žid dělal jenom v úctě k Bohu. A už nevidí jen domy, lidi, možná stromy. Vidí Boha, který se mu zjevil v tváři Ježíše z Nazareta.

Příběh ale nekončí jen happy endem. Končí varováním. Kolem stojí farizeové a slyší Ježíšova slova: „Přišel jsem na tento svět k soudu, aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, oslepli.“ Cože? Jsme snad slepí? Chceš nám něco říct? Něco nevíme? Čekají, že řekne: Ne, vy jste v pořádku. Vy jste studovaní. Vy víte. Vy jste v cajku. Ale Ježíš je napomíná: „Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Vy však říkáte: My víme. My vidíme. My známe. Proto váš hřích trvá.“

Jo, já vím. Já znám. Já vím, co jsi zač. Já vím, jaký ty máš život. Co je za tím? Je za tím pýcha. Je za tím pocit, že jsem víc než ten druhý. Že já znám něco víc. Že já znám něco lépe.

Sestry a bratři, možná, když se díváme do toho příběhu, nevidíme v zrcadle jenom jeho tvář. Možná v sobě neseme kousek z každé z těch postav. Jsou chvíle, kdy jsme jako rodiče: máme rádi Boha, ale bojíme se k němu přiznat, abychom neztratili klid nebo postavení. Jsou chvíle, kdy jsme jako farizeové: myslíme si, že už přece víme, jak má svět a církev fungovat, a tím si zavíráme oči před překvapeními Boží milosti.

Ale evangelium této neděle není o tom, abychom se zařadili do správné škatulky, ale o tom, abychom viděli, kdo je Ježíš. Že On je světlo světa, které nesvítí proto, aby nás oslepilo a jen odsoudilo, ale aby nás našlo. Všimněte si toho nejdůležitějšího: když byl ten uzdravený člověk sám, nejistý a vyhnaný, Ježíš ho vyhledal. Nečekal, až ten člověk všechno pochopí, přišel za ním.

Dnes, na prahu postní doby, nemusíme mít na všechno odpovědi, nemusíme mít dokonalou teologii ani víru bez pochybností. Stačí to, co udělal ten slepý. Dovolit Ježíši, aby se dotkl našich očí. Dovolit mu, aby smyl naše staré vidění světa. Víra v Janově evangeliu není výkon, je to důvěra, že i když já nevidím jasně, Ježíš mě vidí a miluje mě. A tak, ať už posloucháte evangelium s jistotou nebo s otázkami, věřte, že světlo světa je tu – ne proto, aby nás usvědčilo a odhalilo, co všechno se tají, ale aby nás z každé tmy vyvedlo.

Pane, věříme. Pomoz naší nevěře. Amen.