"Co je pravda?"

Jan 18,28-40​

Sestry a bratři, když čteme pašijový příběh, může se stát, že si ho podvědomě držíme tak trochu od těla. Sledujeme události plné nespravedlnosti. Vždyť Ježíš, kterého tu spoutávají, vyslýchají a bijí, není žádný zločinec. Přesto si dav k propuštění raději vybere skutečného zločince a Ježíše nechá ukřižovat.

Sledujeme Piláta, představitele římské vládní moci, a sledujeme zástup, který před něj Ježíše přivedl. Nevnímejme to ale jen jako událost z dávné historie – tento příběh mluví i o nás samých dnes. Zvu vás, abychom se na tuto scénu podívali zblízka a pohlédli do ní jako do zrcadla. Setkáváme se tu s Ježíšem, o kterém proroctví Daniele i Zjevení Janovo mluví jako o Všemocném Bohu, Pánu a Králi. Jenže pro Piláta a křičící dav před palácem Ježíš nic takového nepředstavuje.

​Nacházíme se před Pilátovým palácem. Náboženští vůdcové přivádějí Ježíše a chtějí, aby ho Pilát odsoudil. Sami ale dovnitř nevstoupí. Čekají je totiž svátky a sváteční večeře, a tak se nechtějí rituálně znečistit. Chtějí se zbavit nepohodlného buřiče, ale trest smrti mohou vykonat jen Římané. Odsoudit ho tedy musí někdo jiný.

​Můžeme mít tendenci se nad jejich pokrytectvím pousmát. Je to ale silné varování i pro naši církev a pro nás samotné. Nikdy nesmíme budovat naše společenství jen na touze zůstat za každou cenu „čistí“. Nemůžeme nechat to, co nás vyrušuje, vyřešit a odsoudit někoho jiného, abychom si sami náhodou neušpinili ruce.

​Pilát v této scéně nefunguje jen jako soudce. Je to jakási spojka mezi zástupem, který potřebuje udržet v klidu, aby se nevzbouřil, a Ježíšem, kterého musí nějak odsoudit. Není tu žádný obhájce, Ježíš se musí hájit sám.

​Pilát se ptá: „Ty jsi král židovský?“. Je to obvinění, které pak nechá napsat i na kříž. Ježíš mu ale neodpovídá přímo. Místo toho položí otázku, která dává celému rozhovoru úplně jiný směr: „Říkáš to sám od sebe, nebo ti to řekli jiní?“. Ptá se Piláta, jestli mluví sám za sebe, nebo jen jako úředník, který potřebuje vyřešit problém.

​Představme si tu místnost. Na jedné straně Pilát s mocí popravovat. Na druhé straně člověk, který neškemrá o život, nesnaží se svého soudce uchlácholit, ale provokativně ho vyzývá, aby začal myslet sám za sebe. Jako by říkal: „Piláte, odlož na chvíli tu úřednickou masku, zapomeň na křičící dav venku a řekni, co si doopravdy myslíš ty sám.“

​Tato otázka se dotýká i nás. Bývá těžké opustit bezpečí našich naučených rolí a masek. Je těžké ptát se, odkud vlastně pramení náš obraz Boha a světa. Čemu skutečně věříme na základě vlastní zkušenosti, a co jen opakujeme po druhých? Ježíšovi jde o to, abychom si vztah k němu prožili sami, ne ho zakládali jen na tom, co říkají druzí. V tomto příběhu šlo o převzatá obvinění. V naší církevní zkušenosti to zas může být převzaté vyznání víry rodičů, faráře nebo přátel ze sboru. Ale co říkáme my? Jak na Ježíše hledíme my sami?

​Pilát tuto otázku obejde, zůstane ve své roli a ptá se, čím se tedy provinil. Ježíš odpovídá: „Mé království není z tohoto světa.“ To neznamená, že je Boží království mimo naši realitu. Znamená to, že jeho způsoby, nástroje a důrazy jsou jiné. Říká: „Kdyby mé království bylo jako to tvoje, moji učedníci by se už za mě bili.“

​Jeho jediným „proviněním“ je, že Boží království nefunguje jako dav venku, který zajímá jen slavnostní večeře a udržení vlastních představ o životě a o Bohu. Všeho, co tyto představy ruší, se chtějí lidé zbavit.

​Boží království ale nefunguje na moci, funguje na lásce. Král, který má v rukou všechnu moc, tam před Pilátem klečí a přijímá svůj úděl. Zkrátka proto, že jeho cesta je jiná. „Já přicházím vydávat svědectví pravdě,“ říká Ježíš.

​Na to zazní ta známá Pilátova otázka: „Co je pravda?“ Můžeme si představit různé tóny, jakými se ptá. Někdo v něm vidí cynika, někdo tragickou postavu, nebo jen politika, který vlastně nemá žádnou skutečnou moc a jen se snaží, aby se situace úplně nevymkla z rukou. Na odpověď už ale nečeká, nechá otázku viset ve vzduchu a odchází ven.

​Janovo evangelium nám zde nabízí zásadní pohled. Ježíš říká: „Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Odkazuje tím na obraz dobrého pastýře, jehož ovce bezpečně znají a slyší jeho hlas.

​Tuto paralelu šokujícím způsobem doplňuje samotný závěr příběhu. Pilát vychází ven k davu a podle tradice jim nabízí propuštění jednoho vězně: „Můžu vám dát tohoto vašeho krále.“ Byla to provokace? Snaha zbavit se problému? Nebo snad chtěl nevinnému Ježíšovi pomoci? Lidé ale odpovídají jasně: „Toho ne, chceme Barabáše!“

​Zatímco ekumenický překlad říká, že Barabáš byl vzbouřenec, původní řečtina tu používá slovo „lupič“. Je to přesně to stejné slovo, které Jan používá, když mluví o zlodějích, kteří přicházejí jen proto, aby boží stádo ničili a kradli, zatímco dobrý pastýř přichází své ovce chránit.

​Při ukřižování si lidé vybírají zloděje. Vybírají si toho, kdo má sílu a vyhovuje podmínkám tohoto světa. Odmítají Ježíše, jehož způsoby jsou jiné. Který miluje místo toho, aby odsuzoval. Který napomíná s láskou – ne proto, aby vyvolal lacinou lítost, ale aby proměnil lidské srdce.

​Evangelium nám ukazuje Ježíše, který nechce přicházet s mečem. Když Petr v Getsemane tasil zbraň, Ježíš ho napomenul: „Nedělej to.“ Boží království takto nepřichází. Přichází v pokoře, lásce, soucitu a oběti.​Přesto si lidé vybrali Barabáše, lupiče. Kolikrát si i my dnes místo pravdy raději vybíráme moc? Vidíme to v politice i v mnoha našich vztazích. Pravda bývá totiž někdy nepříjemná a těžká na skousnutí. Je ale daleko lepší.

​V Janově evangeliu je jedním ze jmen Pána Ježíše přímo Pravda. On je Pravda. Vztah s ním je pravda a slyšet jeho hlas je pravda.

​Amen.