Dokonáno jest! - Velký pátek

Základem dnešního kázání jsou slova evangelia podle Jana (Jan 19:23–30): 

23  Když vojáci Ježíše ukřižovali, vzali jeho šaty a rozdělili je na čtyři díly, každému vojákovi díl; zbýval ještě spodní šat. Ten šat byl beze švů, odshora vcelku utkaný. 24  Řekli si mezi sebou: „Netrhejme jej, ale losujme o něj, čí bude!“ To proto, aby se naplnilo Písmo: ‚Rozdělili si mé šaty a o můj oděv metali los.‘ To tedy vojáci provedli.  25  U Ježíšova kříže stály jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdalská. 26  Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“ 27  Potom řekl tomu učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě. 28  Ježíš věděl, že vše je již dokonáno; a proto, aby se až do konce splnilo Písmo, řekl: „Žízním.“ 29  Stála tam nádoba plná octa; namočili tedy houbu do octa a na yzopu mu ji podali k ústům. 30  Když Ježíš okusil octa, řekl: „Dokonáno jest.“ A nakloniv hlavu skonal.  

Bratři a sestry, na Velký pátek se často soustředíme na nespravedlnost a lidskou krutost, která se tehdy Ježíši stala. Právem to všechno k pašijím patří, ale evangelium nás vede ještě o krok dál. Neukazuje nám jen to, co lidé s Ježíšem udělali, ale především to, co Ježíš na kříži dovedl k cíli.

Když totiž Ježíš říká: „Dokonáno jest,“ neříká jen: „Už je konec.“ V Janově evangeliu to slovo znamená mnohem více. Znamená to, že dílo bylo přivedeno k zamýšlenému cíli. Poslání, které Ježíš měl, bylo naplněno. Z původní řečtiny navíc víme, že toto slovo nevyjadřuje jen něco, co se prostě stalo a zmizelo v minulosti. Ten děj je dokončen, ale jeho výsledky neustále trvají a živě působí i do naší přítomnosti.

Nejde o prosté konstatování úlevy, že utrpení konečně skončilo. Je to i vyhlášení triumfu a vítězství, protože Ježíšovo životní poslání v té chvíli nabývá svého naplnění. To je pro nás dnes naprosto rozhodující. Kdybychom se totiž zastavili jen u té krutosti, mohl by být Velký pátek jen dalším smutným důkazem, jak lidé dovedou zničit všechno dobré. Nebo příběhem o tom, že hrubé násilí je silnější než pravda. Jenže Jan nás u toho nenechává.

Na kříži se dovršilo to, k čemu Pán Ježíš přišel. V té hodině se jeho život ukazuje jako dokonalý celek. Jako poslání, které je od samého počátku nesené Boží vůlí. Je to vyústění celé jeho cesty, celé jeho služby a celé jeho lásky, kterou miluje svět až do úplného konce. Kříž samozřejmě zůstává křížem a smrt zůstává smrtí. Násilí se tu nijak nezlehčuje, ale Ježíšovo dovršení se děje právě tam. Právě v jeho křehkém lidství, právě v jeho tělesnosti a v hodině kříže.

A proto je nesmírně důležité i to, co říká těsně předtím: „Žízním.“ Možná to slovo často přeskočíme, když se chceme rychle dostat k těm jeho úplně posledním slovům. Ale ukazuje nám, že tam na kříži je fyzicky skutečně přítomen. Boží Syn, Slovo, které se stalo tělem – přesně tak, jak Jan své evangelium začíná.

Ježíš žízní. Prožívá hluboký lidský prožitek. A tato žízeň, to není jen fyzická vyprahlost. Čteme tam, že aby se naplnilo Písmo, říká: „Žízním.“ Žízní po dokončení svého úkolu, žízní po Boží vůli. Přijímá kalich, který mu Otec dal. A je to kalich nesmírně trpký. Pije ho ale z lásky. Proto, abychom my konečně pochopili, jak moc nás Bůh miluje. A kam až je ochotný zajít, aby se s námi potkal. I do smrti. I do toho nejtemnějšího místa, které si ani nedovedeme představit a pro sebe ho nechceme.

Slovo „Žízním“ ukazuje, že Bůh se nestal člověkem jen napůl. Slovo se skutečně stalo tělem. A tam na kříži je Bůh naprosto zranitelný. Skutečně dýchá, trpí a umírá. Neodkládá své lidství, protože se právě v něm potkává s námi. Pro naši záchranu.

Proč vlastně byla tato oběť nutná? V Janově evangeliu je kříž místem, kde se naplno zjevuje Boží láska k padlému světu. Naše vlastní sobectví, naše pády a odcizení – to všechno vytvářelo propast mezi námi a Bohem, propast, kterou jsme sami nedokázali překročit. Bůh se ale rozhodl překlenout ji sám. Ježíš se stává oním velikonočním beránkem, který bere naši tíhu a rozbitost na sebe. Vstupuje přímo na naše místo, do naší tmy a odloučenosti, aby její moc nad námi definitivně zlomil. A záchrana se v Janově podání ukazuje tak, že už neexistuje místo, kde by nebyl Bůh.

Prostor smrti už není místem prázdnoty a odcizení od Boha. Je to území, do kterého vstupuje Ježíš Kristus a vyhlašuje ho za svoje. I obávaná smrt je proměněna v místo setkání. Kristus tam byl před námi a je tam. A bude tam i s námi.

Na kříži se dovršuje dílo pro nás. Dovršuje se tam to, co my sami dovršit neumíme. My totiž své věci nedokážeme dotáhnout do dokonalosti. Jak často nedovršujeme lásku, nedovršujeme pravdu, nedovršujeme poslušnost, nedokážeme splnit ani to málo, co jsme sami slíbili. Ale Bůh takový není. On slíbil člověku milost a člověk ji dostává. V tom je evangelium Velkého pátku.

Kristus dokončil dílo, které člověk zvládnout nemohl. Dokázal přiblížit se k Pánu Bohu a obejmout všechno. Včetně smrti, která už díky tomu nemá poslední slovo. Ukázal věrnost až do konce. A pod křížem se děje ještě něco: nestojí tam jen osamělí truchlící, ale rodí se tam nová rodina, nové společenství církve. Když Ježíš ve chvíli umírání svěřuje svou matku učedníkovi, ukazuje, že z trosek lidského soužení vyrůstá nová, nečekaná blízkost.

Pouto lásky se ukazuje jako silnější než smrt. Ježíš dovedl svou lásku k nám až do samého konce. A pod tímto křížem se lidé propojují v jednu novou rodinu až dodnes. Ježíš říká: „Ženo, hle, tvůj syn,“ a učedníkovi: „Hle, tvá matka.“ Pod křížem a díky němu jsou v tu chvíli zcela cizí lidé najednou pevně spojeni. Spojeni Kristem, spojeni láskou. To je naše naděje, protože náš život není sám od sebe celistvý. Naše naděje je v tom, že Kristus doplňuje to, co nám chybí. Jeho láska naplňuje ta místa, kam se my neodvážíme, i ta místa, ve kterých trestuhodně selháváme.

Dokonáno jest. To je věta, kterou na Velký pátek potřebuje slyšet úplně každý z nás. Nejsme ztraceni proto, že jsme slabí. Nejsme ztraceni proto, že jsme rozptýlení, a dokonce ani proto, že neseme nějakou konkrétní vinu. Ztraceni jsme jedině tehdy, když si myslíme, že naše poslední slovo musí znít: „Ještě něco potřebuji. Ještě něco musím dokázat. Ještě to není tak dokonalé, jak bych si přál.“ Ale Kristus říká: „Dokonáno jest.“ Není potřeba nic víc.

Potřebujeme slyšet toto ujištění. Dokonáno jest. Není potřeba nic víc, člověče. Není potřeba tvého pachtění, tvého náboženského snažení. Není potřeba už nic přidávat z tvé strany. Dokonáno jest. Kristus naplňuje všechno.

Když Ježíš pronesl tato poslední slova, čteme, že skonal a odevzdal ducha. Jeho život mu nebyl vzat násilím, on ho odevzdal dobrovolně. Odevzdal ho pro mě, pro tebe, pro každého z nás. Ale to odevzdání ducha znamená v Janově evangeliu ještě jednu hlubokou věc: Ježíš vydechl svého Ducha svatého na svou novou rodinu. A právě tak se jeho oběť stává naší obětí. Jak ji přijímáme za svou? Ne naším výkonem. Nepřijímáme ji silou vlastní vůle. Přijímáme ji prostou důvěrou – vírou, kterou v nás probouzí Boží Duch. Stačí jen natáhnout prázdné dlaně a říct: Ano, Pane, věřím, že toto jsi udělal i pro mě.

Nestojíme tu pod křížem jako diváci, kteří jen z dálky obdivují velikost cizího hrdinství. Potřebujeme pod křížem vnímat lásku. Vnímejme tu lásku, ze které se rodí nové vztahy, nová rodina, církev, nová naděje a nová blízkost. Buďme tam jako lidé, kterým bylo dnes otevřeno evangelium, kterým byla nabídnuta milost a naděje. Kristus plně dokončil své dílo. My k němu už nemusíme přidávat vůbec nic. Stačí ho jen přijmout.

Dokonáno jest. Amen.