Ježíš a Samařská žena

Jan 4,1-42

Sestry a bratři,

kdybychom byli starověcí čtenáři, kteří znají Bibli nazpaměť, v momentě, kdy uslyšíme slova „studna“, „muž“ a „žena“, automaticky bychom očekávali svatbu. V biblické obraznosti je studna místem romantiky. Je to takové biblické déjà vu. U studny se setkal Izák s Rebekou. U studny našel Jákob svou Ráchel. U studny zachránil Mojžíš dcery midjánského kněze a jednu si vzal za ženu.

Zde však není podvečer, kdy se chodí pro vodu. Je poledne. Slunce pálí a u studny se nesetkávají budoucí novomanželé, ale dva „uprchlíci“. Na jedné straně žena ze Samaří, která přichází v tuto nelidskou hodinu právě proto, aby nikoho nepotkala. A na straně druhé Ježíš. Ten, který prochází Samařskem – územím, kterému se každý slušný Žid raději vyhýbá obloukem.

I. Bůh na studni

Podívejme se nejprve na Ježíše. Jan říká, že byl „unaven cestou“ a posadil se na roubení studny. Řečtina používá slovo kopiaó – uštvaný, vyčerpaný k smrti. Toto je obraz, který si musíme zapamatovat. Není to Bůh na trůnu. Je to Bůh unavený z vedra. Bůh, který je žíznivý a neštítí se lidské slabosti, protože ji sám nese.

A potom přichází ona. Zapomeňme na stereotypní obrazy „lehké ženy“ střídající partnery. Před námi stojí někdo, kdo má za sebou pět těžkých životních kapitol. Je to žena ostřílená a tvrdá. Musela být, aby přežila v mužském světě, který jí nic nedaroval.

Když ji Ježíš osloví: „Dej mi napít,“ nesesype se. Reaguje okamžitě, možná až útočně: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, napít?“ Není to drzost, ale sebeobrana. Je to inteligentní žena, která ví, jak to ve světě chodí. „Nedovolím ti, aby ses přiblížil a ublížil mi tak, jako ti před tebou.“

Nejsme takoví někdy i my? Často přicházíme k lidem i před Boha s rukama zkříženýma na prsou. Cyničtí, opatrní. „Co ode mě zase někdo chce?“ Máme své obranné valy, protože jsme byli zraněni. A Ježíš? Ten se naším cynismem nenechá odradit.

II. Trauma není překážka, ale terén

A tehdy přichází zlom. Ježíš mění téma. Od vody přechází ke vztahům. „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!“ Ona odpovídá stroze: „Nemám muže.“ A Ježíš? „V tom jsi mluvila pravdu,“ odpovídá. „Měla jsi pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž.“

Je lákavé číst tyto řádky moralisticky: „Aha, hříšnice!“ Ale zkusme se na to podívat optikou doby a milosrdenství. Poctivý výklad nás varuje před rychlými soudy. Ve starověku žena téměř nikdy neiniciovala rozvod. Rabínské právo dovolovalo muži propustit ženu pro cokoliv. Pět mužů... to nemusí znamenat pět selhání. To může znamenat pětkrát smrt. Nebo pětkrát odvržení: „Už se mi nehodíš. Jdi.“ Možná byla neplodná, což se tehdy bralo jako prokletí. Těch pět mužů nejsou jen její hříchy. Jsou to především její hluboké jizvy. Možná byla jen předmětem, který se posouval z domu do domu.

A ten šestý vztah, ve kterém žije „nadivoko“? To zřejmě není „hřích z vášně“. To je strategie přežití. Snaha nemít status žebračky. Je to dohoda: on zaplatí účty, ona se postará o dům. Možná už nechce svatbu, protože se bojí další jizvy. Je to rezignace: „Lepší je být s někým a trpět, než zemřít sama.“

Co dělá Ježíš? Neříká: „Styď se!“ Neříká: „Nejprve si dej do pořádku morální život.“ Ne. On vstupuje přímo do její reality. Nefunguje jako policejní radar, ale jako lékař. Když řekne „Toto jsi pověděla pravdivě“, oceňuje její upřímnost. Je to možná poprvé po letech, co mluví bez masky. Ježíš respektuje její příběh. Pojmenovává fakta – ano, není to v pořádku – ale nedělá to, aby ji zahanbil. Dělá to, aby ji osvobodil od tíhy tajemství.

Neboť jednou z nejhroznějších věcí na traumatu je nutnost přetvařovat se. Žít ve strachu, že „kdyby lidé věděli, kdo doopravdy jsem, nepřijali by mě“. To je to poledne – čas izolace. Ježíš jí říká: „Vím o těch pěti i o šestém. Vím všechno. A přece tu sedím a mluvím s tebou.“

Toto je evangelium: Být plně poznán a zároveň plně přijat. Její trauma není překážkou pro setkání s Bohem. Její trauma se stalo terénem, na kterém ji Bůh našel.

III. Útěk k teologii: Žena jako teoložka

Žena to cítí. Cítí, že se Ježíš dotkl něčeho příliš citlivého, příliš bolavého. A co udělá? Přepne. Uteče do teologické debaty. „Naši otcové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, kde má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě.“

Můžeme to vnímat jako únikový manévr. Známe to i my – když jde do tuhého, když se Bůh dotýká našeho svědomí, raději začneme „filozofovat“ o církvi, o liturgii, o dogmatech, jen abychom nemuseli řešit své srdce. Ale zároveň... ona ty otázky myslí vážně. Hledá místo, kde by ji přijali, protože lidé ve městě ji nepřijali. Její otázka je ve skutečnosti voláním: „Kde je Bůh pro někoho, jako jsem já? Najdu ho na Gerizimu? Najdu ho v Jeruzalémě?“

Ježíšova reakce je fascinující. Neokřikne ji: „Nefilozofuj, ženo, a kaj se!“ Bere ji vážně jako partnera v diskusi. A právě jí – této outsiderce, cizince s pohnutou pověstí – řekne to, co neřekl elitám v Jeruzalémě. Řekne: „Já jsem to, který s tebou mluvím.“ (Ego Eimi). Boží jméno se nezjevuje v chrámě, ale u studny – ženě, která se navzdory hanbě nebála ptát.

IV. Jádro problému: Studna vs. Pramen

Když víme, kdo je Ježíš, pochopíme, co nabízí. Scéna u studny není náhoda. Jákobova studna je symbolem starého života. Studna představuje dřinu. Musíte mít vědro, lano, přijít v horku, tahat. Je to námaha. A nejhorší je, že voda dojde a za pár hodin jste zase žízniví.

Jejími „studnami“ byly vztahy. Pět pokusů najít hodnotu a bezpečí mimo sebe. „Když mě bude tento muž chtít, budu mít hodnotu.“ Tragédií je, že lidské studny vysychají. Lidé odcházejí, zrazují, umírají. Když studna vyschne, zůstáváme prázdní. A hledáme další „dávku“, abychom přežili v té zničující odkázanosti na druhých.

Ježíš vstupuje do kruhu s radikální antitezí: „Voda, kterou ti dám já, stane se v tobě pramenem.“ Všimněte si změny směru. Už to není něco, co pracně taháte zvenčí – z úspěchu, kariéry či od partnera. Je to něco, co vyvěrá zevnitř. Je to nová identita. Vědomí, že jsem přijat ne proto, s kým jsem, ale proto, že mě zná Mesiáš. Kdo má v sobě tento pramen, přestává být žebrákem o lásku. Stává se svobodným.

Závěr: Odvaha zahodit džbán

Jak příběh končí? Jan nám zanechal nádherný detail ve verši 28: „Ta žena tam nechala svůj džbán a odešla do města.“

Ten džbán. To nebyla jen nádoba. Byl to symbol její dřiny. Důvod, proč tam přišla. Symbol závislosti na studnách, které vysychají.

Tím, že ho tam nechala, říká beze slov: „Už se nebojím. Našla jsem lepší zdroj.“ Vrací se do města – tam, kam se bála jít – a říká: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všecko, co jsem dělala.“ Stává se misionářkou. Ne proto, že je dokonalá, ale proto, že je uvěřitelná. Říká: „Poznal mě celou, mou tmu i selhání – a přece mě neodsoudil. Dal mi hodnotu.“

Sestry a bratři, Ježíš dnes sedí i u naší studny. Možná je také poledne a my jsme unavení. Můžeme se bránit sarkasmem či teologickými debatami. Anebo můžeme udělat to, co ona. Můžeme tam nechat náš „džbán“. Naši masku, naše strategie přežití. Můžeme přestat žebračit o lásku tam, kde ji je třeba pracně dobývat.

Můžeme přijmout, že v Bohu máme pramen, který nevyschne, ani když lidé selžou. A s touto svobodou můžeme jít zpět do světa. Noví, radostní. Neboť jsme potkali Toho, kdo nás zná celé, a přece se nad nás nepovyšuje, ale sedá si vedle nás. Amen.