Jozue a ti druzí – aneb jak to, že genocida není Boží plán, i když o tom Bible píše
"Stránky z knihy Jozue, které jsme přeskočili až na její závěr, vyprávějí o dobývání země, které však zahrnuje vyhlazování celých národů – mužů, žen i dětí."
Biblický text: Jozue 24,1-26 a Ef 2,13-17
Milé sestry, milí bratři, Jozue shromažďuje celý izraelský lid do Šekemu, neboli Síchemu. Na úvod chci říci, že jde o důležité geografické místo, protože zde staví Abraham svůj první oltář po příchodu do zaslíbené země, kam ho Bůh dovedl, zde Jákob nechal zakopat pohanské bůžky na cestě k bohoslužbě v Bét-elu, zde prodávají Jákobovi synové Josefa, když v té oblasti pásli stáda, zde jsou později přeneseny ostatky praotců i Josefa, jehož příběh jsme nedávno měli v kázání. Zde se později rozděluje izraelské království. Zde se v Evangeliu podle Jana potkává Ježíš se ženou ze Samařska a ona v něm poznává Krista. Na takovém místě jsme.
Izraelský lid je v Zaslíbené zemi a Jozue před nimi rekapituluje dějiny Božího jednání v jejich prospěch: vyvedení z Egypta, ochranu na poušti, získání nového území. Od povolání Abrahama až po Boží partnerství s Mojžíšem a Áronem při záchraně hebrejského lidu před Egypťany (verše 2–7). Všímáme si při tom hojnosti „Já“ jazyka v této části, když hovoří Bůh: „Vzal jsem...“ (verš 3), „Dal jsem...“ (verš 4), „Poslal jsem... ranil jsem... učinil jsem... vyvedl jsem...“ (verš 5) a tak dále. Bůh je vnímán jako hlavní konatel těchto událostí a text zdůrazňuje Boží iniciativu v prospěch jeho lidu.
Čteme o dvou pohybech – nejprve Jozue připomněl Boží věrnost a potom vyzývá lid, aby na ni odpověděl opětovným odevzdáním se Hospodinu. Děje se to dokonce dvakrát. Na jedné straně to zní krásně a povzbudivě. Nabízí nám to připomenutí důležitých momentů v dějinách Božího lidu a Pána Boha jako hybatele, na kterého se dovedli spolehnout. Připomíná tak možnost vzpomínat i na vlastní historickou paměť, na ty, kdo nás ve víře předešli, a na způsoby, jakými církev zakusila Boží věrnost v našem prostředí. Tak jako připomínání si svých origin stories – příběhů o původu – drží izraelský lid v identitě a připomíná jim Boží povolání, i naše origin stories mají podobný potenciál.
To všechno se zdá jako happy end pro Boží lid. A z jistého pohledu jistě je. Avšak vzpomínkový optimismus je něco, co se při takovém vzpomínání jistě vyskytuje a vyskytovalo se i ve vyprávění Božího lidu.
Stránky z knihy Jozue, které jsme přeskočili až na její závěr, vyprávějí o dobývání země, které však zahrnuje vyhlazování celých národů – mužů, žen i dětí. 24. kapitola ty události připomíná, ale jen konstatováním: „Bojovali proti vám, ale vydal jsem vám je do rukou... a vyhladil jsem je před vámi... vytrhl jsem vás z jeho rukou... Poslal jsem před vámi děsy... Dal jsem vám zemi, na kterou jste nevynaložili žádnou námahu, a města, která jste nestavěli...“ A tak samotný biblický text ten happy end doprovází krveprolitím.
Nejtěžší na tom je tvrzení Písma, že to všechno přikázal a udělal sám Bůh.
Jsme ve stínu vzpomínkového optimismu hluboké víry na pozadí opakujícího se národního traumatu.
Konečné znění Bible na konci knihy Jozue v sobě nese ještě další dějiny utrpení a vyrovnávání se s vlastní náboženskou a národní identitou. A do jeho středu zní výzva: „Vyvolte si dnes, komu chcete sloužit... Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“
Vyprávění už před touto výzvou a i po ní přechází bez povšimnutí vysoce problematické násilí, dobytí a dokonce genocidu v knize Jozue.
Ale kritickýma a empatickýma očima to odlidšťuje původní obyvatele kanaánské země. Redukuje je výhradně na „ty druhé“ a text věnuje jen malý morální zřetel jejich úplnému zničení.
Myslím, že dnes nedokážeme přeskočit tyto zprávy jen tak lehce konstatováním: byli to modloslužebníci. Ignorování tohoto aspektu Bible přináší velké riziko. Zejména vzhledem k historii násilí a ospravedlňování násilí na lidech právě náboženstvím, respktivě správnou věrností Pánu Bohu. A to dnes platí prakticky na celém světě.
Jen na kulturním Západě vidíme křesťanský nacionalismus, vidíme židovský nacionalismus, islámský fundamentalismus a podobně. Kniha Jozue jako by oslavovala násilí ve jménu náboženství, dokonce si představuje válku a dobytí jako posvátné činy. Co je ještě horší, toto vyprávění nám představuje, že sám Bůh je tím, kdo páchá tyto činy násilí a genocidy.
Jak můžeme říci, že vyvražďování „těch druhých“ není Boží plán, když to Bible tak jasně píše? Když se tam doslova uvádí: „Bůh je vydal do vašich rukou a vyhladil je“?
Odpověď spočívá v tom, jak Bibli vůbec čteme. Bible nespadla z nebe jako hotový diktát. Psali ji skuteční lidé, kteří do ní vkládali svou víru, ale i své strachy, traumata, národní optimismus a potřebu přežít.
Knihu Jozue tak, jak ji dnes čteme, dovedla do konečné podoby generace v exilu. Lidé, kteří přišli o domov, o svobodu a zoufale se báli, že jako národ zaniknou. A člověk zahnaný do kouta, plný úzkosti z ohrožení, si velmi snadno představí Boha jako nelítostného bojovníka. Možná ho potrebuje pri nadeji, i když sám již nebojuje. Možná jako někoho, kdo zničí všechno cizí, jen aby ochránil „naše“. Příkaz ke genocidě tak snad není čistý Boží hlas. Ale také hlas lidského strachu, kde se z bývalých otroků stali utlačovatelé a na vlastní násilí dali náboženské razítko: „Bůh to tak chce.“
Jenže v samotném Písmu proráží ješte jiný, mnohem silnější hlas:
- Bůh už Abrahamovi zaslibuje požehnání pro všechny čeledi země (Gn 12,3).
- Zákon Boží přikazuje milovat cizince jako sebe samého, a chránit jej (Lv 19,34).
- Prorok Jonáš naráží na Boha, který má soucit s pohanským Ninive a zlobí se na Boží milost vůči němu.
- A prorok Izaiáš sní o dni, kdy národy překují své meče v radlice a přestanou se učit boji.
Máme tu tedy dva bohy? Jeden v zájmu o svůj lid říká: znič cizince. Druhý říká: staň se pro něj požehnáním. Který z nich ukazuje pravé Boží srdce?
Martin Luther učil, že měřítkem všeho v Písmu je Ježíš Kristus. Když se podíváme na Krista, máme jasno. Bůh, který na kříži odpouští svým vrahům, odmítá násilí a spojuje rozdělené lidi, nemůže být tím samým bohem, který přikazuje vyvražďování. Minimálně ne úplně, ne v plnosti. Kristus tento obraz boha-bojovníka definitivně proměňuje.
V knize Jozue si lid myslí, že slouží Bohu tím, že bere do rukou meč, staví hradby a fyzicky ničí nepřátele. Ale apoštol Pavel v Listu Efezským popisuje Pána Boha z jiného pohledu: „V něm je náš pokoj, on dvojí spojil vjedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár... Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil pokoj. Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství. Přišel a zvěstoval pokoj, pokoj vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí.“
Všimněte si toho zásadního rozdílu: Jozue chtěl ve jménu Boha zabíjet nepřátele. Kristus přichází a na kříži zabíjí samotné nepřátelství.
V Ježíši se Bůh nepostavil na stranu lidského nacionalismu, našeho strachu ani našich svatých válek. Nepřišel jako dobyvatel, který vyhladzuje „ty druhé“. Přišel jako Ten, který se nechal naším násilím přibít na kříž, aby zbořil hradby mezi námi a z cizinců učinil bratry a sestry.
Proč tedy knihu Jozue vůbec čteme? Potřebujeme ji jako zrcadlo. Odhaluje, jak snadno si i my dnes tvoříme boha ke obrazu svému. Jak snadno řekneme „Bůh to tak chce“, když si potřebujeme ospravedlnit vlastní strach, náš hněv na politické oponenty či dělení světa na „my“ a „oni“. Křesťanský či židovský nacionalismus, islámský fundamentalismus – to všechno pramení ze stejného strachu, jakému podlehli lidé v knize Jozue.
Jozuova výzva ze Síchemu – „Vyvolte si dnes, komu chcete sloužit“ – proto míří i na nás.
Bůh nepotřebuje svaté bojovníky s mečem. Volá nás k něčemu mnohem těžšímu: abychom odložili zbraně svých předsudků, přiznali si vlastní náchylnost k odsuzování a učili se žít s těmi, které bychom nejraději vymazali. Protože i oni jsou Boží. Ale predvším, jeho výzva z 24. kapitoly je zachovat věrnost Hospodinu. Na něm budovat svůj život. A sestry a bratři, s Kristem to jde. V Kristu je tá cesta. Vyvolme si jeho, který přichádzí s otevřenou náručí na kříži. Jemu služme a Jeho následujme. Amen.