K čemu jsi svobodný? Druhá deska přikázání

Milé sestry, bratři, svoboda je něco, co mně osobně bylo vždycky blízké. Svobody se rád zastanu, někdy i dřív, než si to promyslím nebo rozmyslím. Chápu lidi, kteří o svobodě často mluví a touží po ní. Zkušenost se svobodou je pro každého z nás jistě jiná. Nejde jenom o nějaká vnější práva, jde i o svobodu uvnitř člověka. Někdo žije ve svobodné zemi, a přece prožívá ve svém nitru hlubokou nesvobodu. Někdo to má naopak. Když mluvíme o svobodě, mluvíme možná o potřebě rozhodovat o svém životě. O tom mít svůj prostor, žít podle svého svědomí. Svobodě může přispívat spiritualita, víra, vzdělání, dokonce i vztahy. A nic z toho taky nemusí. Řekněte vy, čím je pro vás osobně svoboda. Čím je pro vás cenná, co prožíváte, když se vás dotýká.

Tímto motivem otevíráme druhou desku desatera. Jedna ze základních vět, se kterou se můžeme potkat v dnešní době, je zajisté něco ve smyslu: mohu si dělat, co chci, dokud to neohrožuje druhého. Hranice mé svobody je tam, kde začíná svoboda blízkého. A je to zajisté užitečné pravidlo. Chrání člověka před nátlakem, před násilím. Před mocí těch, kteří by chtěli rozhodovat za něj. Každý potřebuje svůj chráněný prostor, kde může dýchat. Kde může nést odpovědnost za svůj život. Pro bezpečné fungování společnosti. A právo představuje tohle, jakýsi dobrý postoj a princip.

Když ale tuto větu postavíme jako hlavní životní program, i ta věta má své limity. Druhý člověk se jaksi ve spojitosti se svobodou stává hranicí. Znamená někoho, před kým si potřebuji hlídat svůj svět. Aby mi z něj neukrojil, nebo já z jeho. Ten druhý člověk se jaksi stává limitem mých možností. Zvykáme si žít vedle sebe jako sousedé za dobrými ploty. Slušně se pozdravíme, udržujeme mír, ale hrozí nám, že se vlastně budeme izolovat. Ztratíme zájem o to, co se děje za tím plotem.

Společenství a vztahy jsou tam, kde se druhý člověk stává víc než hranicí mé svobody. Společenství a vztahy přichází ke mně se svou radostí, únavou, nepohodlností, potřebou, protože si nestavím před druhým ploty. Vztah dříve nebo později narušuje jakýsi prostor, který jsem si chtěl vybudovat nebo budoval. Vztah zpomalí můj krok. Společenství ode mě bude potřebovat něco, co se mi právě teď nechce dát. Vztah mě povede k tomu, abych část toho svého prostoru, který jsem si v mysli vyhradil s tím, že tohle je moje svoboda, odevzdal tomu druhému člověku.

K čemu jsi svobodný, člověče? K čemu tě Pán Bůh osvobozuje? Ta věta, o které jsme mluvili před chvílí: moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého, je zajisté užitečná. Martin Luther napsal, že křesťan je svobodným pánem nade vším a zároveň služebníkem všech, jako kdyby žádný ohraničený prostor nebyl. Tyto dva popisy člověka patří k sobě. Před Pánem Bohem máme své místo, Ježíš Kristus nám ho získal, nemusíme nic dokazovat, milost nám dává svobodu. Odpuštění přichází dřív, než se ho dokážeme doprosit, nebo se ho dotknout, dřív než dokážeme opravit, co jsme podělali. Jsi můj, říká Bůh, a tak člověku uvolňuje ruce. Jsi svobodný od všeho, máš svobodné ruce, ale nejsi ve světě sám.

Myslím, že právě sem míří druhá deska desatera. Člověk se stává pokorným služebníkem všech. A přikázání ukazují svět, ve kterém se člověk, i ten vedle něho, může vzájemně přibližovat beze strachu. Druhá deska přikázání ukazuje svět, ve kterém se lidé mohou bezpečně přiblížit. Svět, ve kterém stáří nepřipraví člověka o důstojnost, kde křehký život najde oporu, kde blízkost chrání věrnost, kde práce druhého má cenu, kde lidské jméno neleží bezbranné v ústech ostatních a kde druhý člověk není hranicí mé svobody, ale příležitostí na vztah. A do dobrých vztahů zve Pán Bůh každého z nás.

Cti otce svého i matku svou, znělo z Bible. Každý přicházíme z nějakého příběhu. Dostali jsme jméno, jazyk domova, rodiče, první obraz světa. Dostali jsme mnoho dobrého a spolu s tím také to, co bolí. Někteří rodiče uměli obejmout víc, někteří méně. Někteří rodiče uměli mluvit a vyjádřit lásku slovy. Jiní uměli mlčet. Někteří dokázali vytvořit skvělé bezpečí pro děti a báječné dětství a svět. Ale byli i takoví, kteří předali svým dětem strach, který pak nosily celý život. Cti otce svého i matku svou. Volá Bůh k úctě, ke cti, k přijetí svých vlastních kořenů. A ano, k těm kořenům patří všelijací rodiče. Pojmenuj dobro, přijmi dobro. Pojmenuj také rány a hledej v nich, jak je neopakovat.

Přichází stáří, člověk, který kdysi nesl nás, potřebuje, abychom chvíli nesli jeho. Zpomaluje. Opakuje stejný příběh. Znovu a znovu nerozumí světu, který mu utekl. Úcta tehdy dostává tu podobu. Že se k rodiči skloníme. Posloucháme ho znovu. Necháváme mu místo u stolu. Možná. A možná to nechceme. Ale stejně nás Bůh volá ke cti. Vzít to dobré. A jestli máme sílu, tak z toho čerpat a odevzdat.

Vykladači desatera vidí v tomto přikázání i jakousi úctu, čest k autoritě jako takové. To znamená i k otcům a matkám, kteří nejsou biologičtí, kteří jsou otcové a matky společnosti, státu. Úcta neznamená, že souhlasím. Úcta neznamená, že nemůžu odmítnout. Úcta nás chce vést k respektu, k vzájemnosti. K tomu neztrácet toho druhého člověka ze svého pohledu. S ohledem na to, jak se vztah pokazil nebo nepokazil. Jak se na něj zlobím nebo nezlobím. I tam může být úcta. Já ji můžu chtít. To přikázání má své zaslíbení. Aby se ti dobře žilo. Tam, kde není láska, ať zůstane alespoň úcta. To je to nejméně, co můžeme člověku dát. Možná někdy i dost. Cti otce svého i matku svou.

Nezabiješ. Bůh staví člověka na stranu života. Ježíš toto přikázání vzpomíná i v kázání na hoře, kde mu dává především rozměr vztahu. Známe to. Abychom nejen nezabíjeli, ale také nezabíjeli slovy, myšlenkami. Slovy nenávisti, posměchem. Někdy člověka ničí posměch, chladné mlčení, kritika. Každodenní zpráva, že komusi překáží, že nikdy nebude dost dobrý. Člověk nemusí krvácet, aby před našima očima slábl. A takový člověk, co krvácí, možná někdy sedí vedle nás v autobusu. Probírá si to samé ovoce v obchodě. Je tam v práci. Někdy se i usměje, řekne, že to zvládne. A přitom cítí, jak pořádně nedokáže dýchat, protože ho někdo zabíjí. Slova ho zabíjí. Chránit život, k tomu zve tohle přikázání. Chránit život znamená všimnout si, chtít si všimnout. Chtít vidět, že život to nejsem jen já. To není jen moje. To není jen moje budoucnost. Chránit život znamená všimnout si. A když na to přijde, zeptat se, nabídnout, zůstat chvíli, možná unést i to, že nedovedu cizí bolest napravit, ale můžu v ní alespoň pobýt, tak jak Kristus pobývá i s námi v té naší bolesti. Toto přikázání nezakazuje jenom vraždit, ale chrání život. Zve nás k důstojnosti.

Nezcizoložíš (nezesmilníš) – další oblíbené přikázání. Bůh chce, aby naše lidská blízkost byla chráněna. Manželská blízkost byla v bezpečí. Vztah, ve kterém, když se otevíráme druhému a odkládáme brnění, neměl prostor pro strach. Nesesmilníš ukazuje místa, kde můžeme být snadno zraněni. Věrnost ve vztahu má vytvářet prostor, ve kterém se důvěra nemusí každé ráno ptát, zda tam ještě je, zda tam ještě bude, ale jednoduše roste. Nesesmilníš vede k věrnosti a věrnost říká: tvá důvěra je v mých rukou vzácná. Budu s ní zacházet opatrně, budu s tebou mluvit pravdivě, ponesu odpovědnost za své jednání, když přijde krize, budu hledat cestu, která chrání nás dva. Lidé se mění, v životě přichází únava, nemoc, zklamání, vzdálenost. Láska se mění z romantické na závazek, naslouchá, mluví, hledá pomoc. Znovu se učí poznávat člověka, který je vedle ní, a tak zachovává závazek, tak chrání vztah, tak naplňuje Nesesmilníš.

A: Nepokradeš, to je taky oblíbené přikázání, co chce chránit. Chce chránit plody lidské práce, sílu i prostředky potřebné k životu. Chce chránit poctivost, chce, aby se platilo spravedlivě, aby se dodržel každý závazek, aby se respektoval čas, čas toho druhého, jeho cena, jeho důstojnost, jeho velikost. Nepokradeš v sobě nese přání pro druhého, aby se mu dařilo. Cizí úspěch je někdy hořký. Připomene nám, co nemáme. Brnká na závist a šeptá: kde je můj prostor vedle tohoto člověka? A Pán Bůh přece musí vidět, že on má, a já ne. Nepokradeš. Vzpomeň si, člověče, Boží světlo svítí. A svítí na každého člověka. Neznáš jeho příběh, neznáš jeho srdce. Znáš to svoje, i to jenom zčásti. Máš své ruce, tak jimi pomoz. Pomoz příteli růst. Podpoř dobrou práci. Rozděl se. Vytvoř podmínky, ve kterých se také slabší člověk může postavit na nohy. Nepokradeš. To je tvrdé přikázání pro ty, kdo mají mnoho. A možná na úkor slabších.

A poslední přikázání, u kterého se zastavím, je to, které nás zve k ochraně dobrého jména. Nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu. Slova vytvářejí svět, ve kterém my lidé žijeme. Jedna věta může dodat odvahu, nebo odpílit hlavu. Může zničit pověst i budoucnost. A v propojeném světě, jako je ten dnešní, je to o to rychlejší. Internet nezapomíná. I když lidé by chtěli. Pověst člověka je křehká. Boží přikázání nás proto zve svou svobodu využít i jako štít pro dobré jméno druhého. Tohle je něco, s čím často zápasím. Musím se přiznat. Protože je lehké ukazovat prstem. Je lehké obviňovat. Je lehké soudit. Je lehké sjednotit se s někým v jakési abstraktní nenávisti vůči druhému, cizímu, třetímu člověku. I když nevím, co je skutečné. I když neznám pravdu. Přece ji tuším. A tak vlastně beru svobodu. A beru svobodu tomu druhému. Luther říká, mluvte o bližním v dobrém. A vykládejte jeho jednání k dobrému. Taková laskavost nepřidává jed. Ve světě je dost nejrůznějších jedů.

Sestry a bratři, láska něco stojí, stojí svobodu. Bere čas, narušuje plány. Přibližuje člověka k bolesti, kterou nemusí vědět, jak napravit. Ale přece tam je vztah. Tam jsou ta místa, kam nás Boží slovo vede. Protože tam jsou lidi. Lidi, které On miluje a které my můžeme milovat. Křesťan je svobodným pánem nade vším. A nade vše pokorným služebníkem všech. Mysleme v životě i na ty bližní. Amen.