Když budeš hodný, budu tě mít rád (?!)

Základem kázání jsou slova z knihy Exodus neboli 2. kniha Mojžíšova z 19 a 20 kapitoly (Exodus 19:1–6; 20:1–2): 

19: 1  Třetího měsíce potom, co Izraelci vyšli z egyptské země, téhož dne, přišli na Sínajskou poušť. 2  Vytáhli z Refídimu, přišli na Sínajskou poušť a utábořili se v poušti; Izrael se tam utábořil naproti hoře. 3  Mojžíš vystoupil k Bohu. Hospodin k němu zavolal z hory: „Toto povíš domu Jákobovu a oznámíš synům Izraele: 4  Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě. 5  Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. 6  Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. To jsou slova, která promluvíš k synům Izraele.“

20: 1  Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: 2  „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.  

To jsou slova Písma. Amen. 

Milé sestry a bratři,

záleží podle vás na pořadí věcí? Někdy na pořadí nezáleží. Třeba když si ráno dáte čaj nebo kafe nebo sklenici mléka a pak otevřete okno. Nebo naopak, nejprve okno a pak si dáte ten dobrý nápoj.

Výsledek je stejný. Občerstvení těla, čerstvý vzduch v místnosti a je jedno, v jakém pořadí to uděláme. Pak tu třeba máme pořad bohoslužeb.

To je pořad, na který jsme zvyklí, a struktura, která nám dává nějaký smysl. Každá věc je tam jako stavební kámen, který tam patří a který má svůj důvod. A když to pan farář, třeba já, změní, tak jsme všichni překvapení, protože nás to vyvede z míry, protože to naruší jakýsi proces, na který jsme zvyklí.

Tam bych řekl, že někdy to pořadí je důležité. A co taková věta? Když budeš hodný, budu tě mít rád. Možná jste ji slyšeli v dětství.

Možná jste ji slyšeli od někoho. Možná jste ji neslyšeli a gratuluju vám, prožili jste šťastný život, když se k vám nedostala takováto podmínka. A jiná věta.

Mám tě rád, proto ti chci ukázat, jak žít dobře. Když budeš hodný, budu tě mít rád. Mám tě rád, proto ti chci ukázat, jak žít dobře.

Změna pořadí a úplně jiný význam. Ve druhé větě je láska počátkem, v té první je odměnou. Máme tu devatenáctou a dvacátou kapitolu knihy Exodus.

A nejen matematicky platí, že devatenáct předchází dvacet, ale i obsah té kapitoly, to, co jsme četli, jak Bůh říká: Tohle jsem udělal pro vás, nesl jsem vás na křídlech orlích, přivedl vás k sobě. A pak jim říká přikázání. Tu je pořadí důležité. Nejdříve vysvobození, potom přikázání. Nejdříve Boží jednání, pak lidská odpověď.

Izrael nedostal Desatero, když byl ještě v Egyptě, v otroctví. Dostal ho, když byl svobodný. Když se řekne Boží přikázání, možná vám napadne: něco se nesmí, něco má být tak a tak a ne jinak, něco nebudeš, nemůžeš.

Může to působit jako seznam podmínek, které Bůh klade před člověka, ale my jsme četli z devatenácté kapitoly a víme, že to není věta: Když budeš hodný, budu tě mít rád.

Ale je to ta druhá věta: Mám tě rád, proto ti chci ukázat, co vede k životu.

Desatero nezačíná až přikázáním: Nebudeš mít jiné bohy kromě mě. Začíná: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Já jsem tě vyvedl, já jsem ti něco dal.

Já jsem stál u tebe. Já jsem ti do života přinesl svobodu. Člověče, poslyš, to, co ti chci teď říct, je cesta k dobrému životu, protože tě mám rád.

Bůh nejdřív slyšel jejich utrpení, vyvedl je, provedl je mořem. Někteří badatelé říkají jakýmsi močálem nebo plytkým jezerem, ale čteme mořem. Dal jim vodu a pokrm a teprve pak jim ukázal, jak vypadá život osvobozeného lidu.

Ukázal jim, kam je chce vést. A tak Boží přikázání, která čteme, jestli je to Desatero nebo třeba nějaká jiná, která bychom tam našli, nechtějí být žebříkem k Bohu. Jsou cestou, po které se člověk učí chodit.

Člověk, který je milován, protože je milován. A Boží lásku, kterou zažívá, chce, aby zažíval i druhý. Snažit se získat Boží lásku tím, že splníme nějaký seznam, že splníme nejprve přikázání, že budeme z Bible slyšet větu: Když budeš hodný, budu tě mít rád.

To je, jako bychom chtěli z překližky postavit kosmickou loď. Jo, bude to možná vypadat hezky, když to nabarvíme, ale nepoletí. Do vesmíru nás nedostane, k lásce nás nedostane.

A ani nemusí, protože už jsme milováni. Už Bůh koná a konal. Izrael si to připomíná vždycky, když mluví o tom, jak je Pán Bůh vyvedl z otroctví.

Křesťan si to vždycky může připomínat, když si vzpomene na Krista. Zákon ani Boží přikázání nám nedají Boží lásku, tu už máme. A proto zapomeňme, že s Bohem, s Ježíšem se jakkoliv spojuje věta: Když budeš hodný, budu tě mít rád.

To je špatná věta. To není dobrá věta. Když jste ji někdy slyšeli, víte, že v sobě nese jakousi hořkost.

Hořkost, pardon. Láska přece nemá mít podmínky. A tak je to s přikázáními z Bible.

Jsou cestou, jsou návodem, jsou obrazem, jak to, co Bůh dal, svobodu, ke které člověka pozývá, může žít a dávat. A nechat i druhého vedle sebe, ať ji objevuje.

Možná to znáte, když někdo po vás chce nějakou změnu. Abyste něco dělali jinak. A stojí u toho nad vámi.

Tak možná ze strachu uděláte něco jinak. Ale ne proto, že chcete. Ne proto, že by to dávalo smysl.

Ze strachu člověk dokáže udělat cokoliv. Ale ta skutečná změna, třeba to, jak žiju v manželství nebo jak vnímám toho druhého vedle sebe, ta přichází a potřebuje přicházet zevnitř. Ne ze strachu, že jsem něco nesplnil, že mě teď někdo nebude mít rád.

Jenom z přijetí vyrůstá láska i zdravá odpovědnost. A tak přikázání posloucháme, nasloucháme jim. Ne abychom byli milováni, ale proto, že jsme milováni.

A ukazují nám cestu, jak svobodu žít bez toho, aby se svoboda jednoho člověka stala peklem a novým Egyptem a otroctvím pro jiného člověka. Bůh není faraon, kterého Izraelci zažili.

Který, když si stěžovali, jak je jim těžko, tak jim vzal materiál a stejně od nich žádal: Dělejte víc, dělejte ty cihly, i když vám k nim nedám materiál. Jděte si ho natrhat, jděte si ho připravit sami. Hospodin je opak takového faraona.

A Ježíš, v němž nám Bůh ukázal svou tvář, už vůbec není jako faraon. Faraon používal člověka k budování své říše. Bůh sestupuje k člověku, aby jej zvedl.

Bůh jej vysvobozuje. Faraon odebírá odpočinek člověku. Bůh jej doslova přikazuje.

Zachovávej den odpočinku. A přikazuje ho i pro děti, i pro služebnictvo, i cizince a dokonce i zvířata, která jsou v domě člověka. Bůh není laskavější verzí faraona, je jeho opakem.

A když faraon byl pánem otroků, Bůh je Bohem svobodných lidí. A stejně někdo může slyšet, že chce Bůh něco přikazovat. Jak si to dovoluje? Já jsem přece svobodný.

Skutečně si, když si to říkáš, skutečně vidíš tu lásku, ve které je svoboda? Lásku, která neubližuje, ale dopřeje svobodu i druhému člověku?

Sestry a bratři, nikdo z nás nemusí dokazovat, jak je hodnotný, aby byl milovaný.

Minimálně ne Pánu Bohu. Pro něj jsme milovaní. Lásky hodní.

A vyzývá nás, abychom poslouchali, naslouchali jeho přikázáním, která nechtějí, abychom se stali otroky, ale abychom žili dobře. A aby žít dobře mohl i člověk vedle nás. To dává Desateru smysl.

Když se Ježíše ptali, jaké je největší přikázání, víme, co řekl. Jsou to verše, které se učí každý, kdo chodí do náboženství nebo ke konfirmaci, které slyšíme v kostele poměrně často. Miluj Hospodina, Boha svého, celým srdcem, celou duší a celou svou myslí.

V jiné verzi textu celou silou. A miluj bližního jako sebe samého. Zákon obrací pohled od nás k Bohu a k člověku vedle nás.

To je jeho záměr. V tom je jeho síla. V tom je jeho smysl.

Nezabiješ chrání přece život bližního i ten můj. Nescizoložíš chrání důvěru a vztahy, i ty moje. Nepokradeš chrání to, co druhý potřebuje k životu, a i já.

Nevydáš křivé svědectví chrání jméno a místo ve společenství mého bratra, mé sestry a i moje. Nebudeš dychtit chrání před nenasytností. Cti otce i matku chrání vztahy, které jsou tak blízké, křehké a intimní.

Nebudeš mít jiného boha chrání od nového otroctví, když máme Boha, který nás vysvobozuje. Přikázání odpočinku dává smysl tělu i mysli, i blízkosti a času pro to, abychom měli vůbec čas a prostor budovat vztahy k Bohu i k bližnímu.

Sestry a bratři, jaké je největší přikázání? Jaký je jeho záměr? Budu znít možná pateticky, ale je to láska. A já věřím, že to víte. A co je na tom hezké? Když na to nemáme síly, když na to nemáme vůli, když se nám to nepovedlo, naše konání je stejně až to druhé.

Mám tě rád, proto ti chci říct, jak žít dobře. A když se ti to nepovede, pořád tě mám rád. To chci, abys věděl.

Možná tohle doslova není napsané v Bibli, ale věřím, že to z ní můžeme slyšet. Amen.