Když Petr zradil a jak to ukazuje člověka

Jan 18,13-27

Milé sestry a bratři, jsme v Jeruzalémě, je noc a Jan nás ve svém evangeliu bere na dvě různá místa. Vstupujeme do dvou odlišných světů, které oddělují jenom jedny dveře. Uvnitř v paláci velekněze Annáše probíhá výslech. Venku na nádvoří je tma a zima a lidi se zahřívají u ohně.

Logika by nám říkala, že ten, kdo je uvnitř, obklopený strážemi, svázaný, koho bijí do tváře, je oběť. A ten, kdo stojí venku, je na svobodě, je v bezpečí, ale je to naopak. Uvnitř stojí Ježíš. A ačkoliv Janovo evangelium ukazuje, jak suverénně tuto situaci nese, nesmíme z toho dělat laciné divadlo. Ty rány pěstí do tváře jsou skutečné, to ponížení drásá a bolí. Ježíš tu situaci ovládá ne proto, že by byl imunní vůči utrpení, ale proto, že k němu dává svobodný souhlas. I v této absolutní zranitelnosti neztrácí svou čest a hodnotu, protože ji nečerpá z toho, co si o něm myslí lidé kolem, ale z toho, kým je před svým Otcem. Vyslýchají ho, ale on učí velekněze o spravedlnosti: „Proč se ptáš mě? Zeptej se těch, kdo slyšeli.“

Zato venku probíhá ten tragický soud. Není tam žádný soudce ani tribunál, je tam neformální skupinka lidí u ohně. A přece tam Petr prohrává. Možná si i my v církvi nebo i my v životě můžeme myslet, že když jsme uvnitř, když jsme v bezpečí nějaké komunity nebo vlastní pravdy, že je to v pořádku, a přitom můžeme ve skutečnosti stát tam jako Petr. Venku v zimě odříznuti od Krista, zatímco on bojuje zápas tam za nás.

Když se ale podíváme na Petra blíž, všimněte si jednoho detailu. Petr tam nepřišel sám. Evangelium zmiňuje ještě jednoho bezejmenného učedníka, který ho vzal sebou. Člověka, který má vysoké konexe u velekněze. Prochází dovnitř paláce naprosto suverénně. Dveře jsou mu otevřeny. A dokonce zařídil, aby vrátná pustila i Petra. To je rozdíl dvou učedníků. Tenhle jiný učedník má společenský status a ví, jak to v paláci chodí. Zvenku to vypadá, že jemu nic nehrozí, protože ho chrání jeho konexe. I on nejspíš prožívá hrůzu z toho, co se s jeho Mistrem děje, ale jeho společenský štít mu v tu chvíli dává pocit jakéhosi bezpečí. Je na domácí půdě. A vedle něj stojí Petr, venkovský rybář z Galileje, který se ocitnul v centru náboženské elity, kde nikoho nezná a možná ani nerozumí tomu, co se děje. Je mimo své bezpečné prostředí. A tak na rozdíl od toho jiného učedníka je absolutně zranitelný. A o to snáz jím proniká panika.

Může být pro nás pokušením dívat se na Petra spatra. Udělat z něj odstrašující příklad a z tohoto kázání udělat jakýsi apel: Nebuďte jako Petr. Petr byl zbabělec. Vy buďte lepší. Nezapírejte Ježíše. Nezapírejte ho v práci, neskrývejte svou víru ve škole nebo tam, kde jste mezi lidmi. Ale tím bychom úplně ztratili pointu celého tohoto příběhu. Petr je totiž jen hluboce člověkem. Selhává pod tlakem.

Komu z nás se to nestalo, že jsme někdy jakkoliv selhali pod tlakem? Ještě před chvílí v getsemanské zahradě fungoval v režimu boje. Tasil meč, chtěl hrdinsky bránit svého Mistra, spoléhal se na sílu, na své odhodlání. Klasický stresový instinkt – útok. Ale když mu Ježíš meč vzal a nechal se svázat, Petrova strategie se zhroutila. Selhal boj, nastoupilo jakési zamrznutí. Petr je teď v šoku. Vidí, že jeho svět a všechny jeho naděje a jistoty se jaksi rozpadají. A on neví, co s tím. Jeho Mistra zatkli a on se nechal. Jakási naděje na velkou změnu se mu ztrácí. Kdo nakonec zlomí tohoto muže, kterému Ježíš říká Skála? Na zatčení Ježíše byla potřeba římská kohorta plná ozbrojených vojáků. Na sražení Petra na kolena stačí otázka služky. Vrátné.

Jan nám tu ukazuje mrazivou pravdu o nás samých. Naše největší pády nepřicházejí ve velkých dramatech. Kde bychom hrdinsky volili mezi dobrem a zlem, přicházejí v těch banálních momentech všedního dne, když se jednoduše bojíme o svou pověst, možná i před úplně cizími lidmi. Když se bojíme hanby, když nechceme vypadat hloupě nebo když nevíme, jak reagovat. Tohle je něco, co trápí lidi dodnes. A tak, když se služka ptá, jestli nepatří k Ježíši, Petr řekne: „Ne, to nejsem. Nejsem jeden z těch. Nejsem.“ To je zoufalý výkřik člověka, který prožívá trauma. Odmítá, bojí se, odsekává se sám od svého zdroje, od Ježíše, od své naděje. Zrazuje ho a zrazuje u toho sám sebe. A to jeho prohlášení „Nejsem“ stojí ostře naproti tomu, co Ježíš říká v Getsemanské zahradě, když ho zatýkají. Tam se ho ptají, zda je to on. „Já jsem.“ A na jeho slova všichni padli. „Já jsem.“ To je Janova připomínka Božího jména. A Petr říká opak: „Nejsem.“ A jediný, koho to zlomí, je on sám.

Jan píše, že noc byla chladná, tak sluhové strážící na nádvoří rozdělali oheň a řecky se tam píše anthrakia. Petr stál s nimi a hřál se. A tento oheň, anthrakia, se objevuje v Novém zákoně jenom dvakrát. Tady, oheň, u kterého Petr zrazuje, a pak o pár kapitol za ním. Na konci Jana, když Ježíš rozdělává oheň u jezera, opéká na něm ryby a ptá se Petra, jestli ho miluje. Petr tam stojí obklopený lidmi, kteří jeho Mistra před chvílí zatkli, a snaží se zapadnout, snaží se zahřát, nevyčnívat a splynout s davem.

Zkusme si to teď představit. Možná bychom si přáli v té chvíli být jako ten druhý učedník. Mít správné kontakty, nebát se, vejít dovnitř, být takzvaně za vodou, nečelit nepříjemným otázkám o naší víře, o našem životě, o nás samých. Ale realita je taková, že jsme mnohem častěji jako Petr. Jsme zranitelní, býváme vyděšení, hledáme útočiště. U jakých cizích ohňů se ohříváme my? Často to nazýváme konformismem a rádi nad tím moralizujeme. Ale ve skutečnosti jde o něco mnohem hlubšího a lidštějšího: o naši zoufalou touhu po bezpečí a sounáležitosti. Když se nám hroutí svět, ztrácíme půdu pod nohama a jsme vyděšení, instinktivně hledáme místo, kam bychom patřili. Zoufale se snažíme zapadnout a jsme ochotni dělat kompromisy se svým svědomím, jen abychom nezůstali v té tmě sami. Jenže problém s těmito cizími ohni je, že zahřejí kůži jen na chvíli, ale hlubokou úzkost duše neutěší. Snaha zapadnout nepomůže. Snaha nevyčnívat, zapírat naše hodnoty nepomůže. Petr ustoupil, nevěděl, co dělat. Snaží se zapadnout a my se nemůžeme zlobit. Petr je jen člověk a člověk bez zastání, když se mu hroutí svět, udělá lehce chyby a padne.

A kdyby příběh končil tam, tak by to byla velká katastrofa. Beznaděje. Bylo by to o lidském selhání a tečka. Ale my víme a věříme, že středem Bible není lidské selhání. Ani koncem Bible a Božího slova není lidské selhání, ale Boží milost v Ježíši Kristu, která je větší než lidské selhání. A ten oheň, anthrakia, se objevuje ještě jednou. V 21. kapitole, po vzkříšení. Ráno, kdy jsou učedníci na lodi unaveni po rybolovu a na břehu je čeká Ježíš. Rozdělá oheň a na něm peče ryby a chléb. A u toho ohně nevyčítá Petrovi jeho selhání, ale nabízí mu lásku, nabízí mu přijetí, nabízí mu dokonce misii. Čeká ho s teplým jídlem a jeho úzkostný traumatický zkrat neléčí trestem, ale láskou. Třikrát se ptá: „Miluješ mě?“. A tak proměňuje oheň, u kterého Petr padnul, na oheň, u kterého může opět vstát. A to je důležitý odkaz.

Žádný biblický příběh nechce zastavit u lidského selhání, ale směřovat ke Kristu. Protože ten Kristus, o kterém mluvíme, byl tam uvnitř. A zatímco člověk venku u cizího ohně selhával, zapíral a nevěděl si rady, Ježíš uvnitř čelil odsouzení a strachu lidí, čelil bolesti a trpěl. Když nemusel. Ale chtěl. A kdyby chtěl, mohl by to všechno změnit. Ale nechává se fackovat. Nechává se i ponižovat. Nechává se odsoudit. Odsoudit místo člověka. Místo Petra, místo mě, místo tebe.