Komu důvěřuješ, člověče? - První deska přikázání

Exodus 20,3-11

Milé sestry a bratři, minulou neděli jsme začali sérii čtyř kázání o Božích přikázáních, o Desateru. Minulý týden jsme mluvili o tom, jak nás přikázání vlastně chtějí vést k lásce. Připomínali jsme si, že byla dána lidu, který už poznal Boží vysvobození.

Byla dána lidem ve svobodě, aby také žili ve svobodě a neupadli do nového otroctví. Aby se svoboda jednoho člověka nestávala neláskou vůči druhému. Viděli jsme také, že přikázání přicházejí poté, co Pán Bůh připomněl, že jejich vztah začal právě jeho jednáním.

On už člověka vysvobodil. On jako první jednal v lásce. Přikázání jsou tedy pokračováním této lásky v životě tady a teď.

Tradičně se mluví o dvou deskách přikázání. Jaké jsou to desky? Co o nich víte?

Proč jsou dvě? Co je na nich? Ty desky, ze kterých se potom čte a jejichž obsah máme zapsaný, jsou vlastně druhým vydáním. Přikázání 2.0. Ty původní desky Mojžíš ve svém hněvu rozbil, když viděl, že lidé na Boha zapomněli, jen co jim zmizel z dohledu. Bůh se k nim pár dní neozýval, a tak si potřebovali udělat tele ze zlata.

Dvě desky. Na tu první chceme nyní obrátit svou pozornost.

První přikázání nás, obracejí k lásce k Bohu. Obrací naši pozornost k Bohu. Vedou možná také k otázce: Komu důvěřuješ, člověče? Kde hledáš oporu? Na čem stavíš? Ježíš to shrnul slovy: „Miluj Hospodina svého celým srdcem, duší i myslí.“

Máme mnoho věcí, které milujeme. Mnoho věcí, kterým věnujeme pozornost. Mnoho věcí, od kterých si slibujeme, že nám dají bezpečí, hodnotu a budoucnost.

Možná je to manželství. Pro někoho možná dům, práce, důchodové spoření nebo dobří přátelé. Milujeme jídlo. Někdo může milovat vlastní pole, les za svým domem, vinohrad nebo hory. Když se do nich dostane, něco v nich prožívá, něco, co možná neumí úplně vyjádřit slovy. A tak tam jezdí rád. To ještě není špatně.

Je to obraz toho, co všechno dokážeme milovat. Luther napsal Velký katechismus jako pomůcku pro pochopení základů víry. K prvnímu přikázání, „Nebudeš mít jiného boha kromě mě“, píše: „K čemu přilne lidské srdce a na co se spoléhá, to je mu bohem, tím skutečným bohem.“

Modlou se může stát i náboženství. Dokonce správné náboženství nebo správná forma náboženství. Modlou se může stát pochvala a úspěch, které člověk ve svém životě zažívá. Může se jí stát radost z toho, že má člověk peníze a může se na ně spolehnout. Modlou může být také snaha mít všechno pod kontrolou: „Jo, já zvládám všechno. Já ovládám všechno. Chci mít všechno pod svou kontrolou.“

Modlou se může stát cokoliv, od čeho očekáváme, že nám dá to, co chce našemu životu dát Bůh. Jak ale poznáme, že něco ještě patří do kategorie: „Tohle mám rád. Tohle tvoří dobrou, příjemnou a bezpečnou součást mého života. Má to pro mě nějaký význam“? A jak poznáme, že se to už stalo modlou?

Jak to rozeznám? Jak poznám, že jsem něco nebo někoho ve svém životě a ve svém srdci položil na místo, kam to nepatří? Na místo, kde chce být Bůh a jeho láska?

Možná to poznáme podle toho, kolik prostoru to v nás zabírá. Kolik pozornosti si to bere. Jak moc se nám hroutí svět, když o to přijdeme. Člověk vždycky žije z nějaké důvěry. Chci důvěřovat tomu, že tento den je dobrý a dojde do svého konce. Chci prožívat důvěru ve vztahu k milované osobě.

Chci důvěřovat tomu, že když mám v peněžence peníze, nějak to zvládnu. Chci důvěřovat tomu, že se mi dům nehroutí na hlavu a není nebezpečným místem. A to ještě není špatně. Žijeme z důvěry. Zároveň se však ukazuje, že modly, věci i lidé, kterým dáme důvěru a místo, jež chce naplnit Pán Bůh, bývají křehké. Ani majetek nedokáže dát pokoj srdci. Ani uznání druhých nedokáže utišit samotu. Věci, které mají v našem životě své dobré místo, se někdy začnou stávat tíhou. A někdy to platí i o našich bližních. Když se nejvyšší hodnotou stane něco, co není Bůh, když se tou nejvyšší hodnotou nestane On, život zůstává křehký.

Jakmile se něco zhroutí nebo o to přijdeme, je nám špatně. Někdy trvá dlouho, než se opět postavíme na nohy. Nechci, aby to znělo chladně. Nechci říct, že když přijdeme o někoho blízkého, o manžela, dítě nebo kamaráda, máme nad tím jen mávnout rukou. To ne. Děti, manželé, přátelé i další dobré věci patří k životu a jsou Božím darem. Bůh však chce mít v našem životě takové místo, aby se náš život nezhroutil, když o něco přijdeme nebo něco ztratíme. Protože nestál jenom na tom jednom vztahu. Nestál jenom na tom jednom domě. Nestál jenom na tom, co pro nás bylo důležité, jakkoliv důležité to bylo. Pod tím vším, za tím vším a nad tím vším stojí ještě Bůh, který nedovolí, abychom se zhroutili. Možná právě proto začíná Desatero důrazem na důvěru Bohu. Pro svobodného člověka je důležité mít ve svém životě důvěru a pevnost.

Proč je ale tak obtížné Bohu důvěřovat? Proč nám to musí připomínat? Proč je právě toto prvním přikázáním, když Izraelci viděli, co všechno pro ně Bůh udělal? Vždyť už nebyli otroky. Proč je tedy pro člověka tak obtížné důvěřovat Bohu? Zdá se nám vzdálený, protože ho nevidíme? Zaplňuje všední den naši pozornost natolik, že už pro něj nezbývá místo? Já nevím. Jedna odpověď snad ani neexistuje. Ale z vlastní zkušenosti vím, že roztříštěná pozornost není pro člověka ničím novým.

Naši pozornost vyžadovalo množství věcí ještě dříve, než existovaly mobily a než se svět kolem nás začal pohybovat tak rychle. Vždycky existovalo něco, co se hlásilo o naši pozornost. Tak to v životě bývá. Někdy byli lidé, kteří se tento problém snažili řešit radikálně. Řekli si: „Věci mi berou pozornost. Pán Bůh říká: Já jsem tvůj Bůh. Neměj jiné bohy. Neměj v životě nic jiného, na co se budeš spoléhat.“

Někdo to tedy řešil tak, že vstoupil do řehole. Stal se mnichem nebo řeholnicí a vstoupil do života duchovní disciplíny. Mnohým lidem to pomohlo. Mnozí v tom našli svůj prostor. My však víme, že taková cesta není pro každého. Co tedy dál? Jak to řešit, když odchod ze světa není řešením? Ani na samotě nebo v řeholním řádu člověk nepřestává být člověkem se svou přirozeností, se svým hříchem, se svými touhami a se svou bolestí.

Potom Pán Bůh dává další přikázání: „Nedělej si nic podobného něčemu nahoře na nebi, na zemi nebo pod vodou, čemu se budeš klanět a čemu budeš sloužit.“ Není vůbec nic, na co se můžeme spolehnout tak jako na Boha. Mohl bych si myslet, že určitá zbožnost nebo určitý krok mě k Pánu Bohu přiblíží, a pokud ho neudělám, bude to špatně. Mohla by se tím stát třeba i řehole. Ale ani ta není nutná. Ani ona nemusí pomoci. Také ona se může stát bohem. Může se to stát ve chvíli, kdy člověk dospěje do stavu: „Teď se bojím, protože jsem něco udělal jinak, než jsem chtěl nebo než to chtěl někdo jiný.“

Dobrá, co tedy dál? Bůh nám dává své jméno. Říká: „Nezneužiješ jména Hospodina.“ Ve Starém zákoně zaznívalo Boží jméno s obrovskou úctou. Židé je proto ani nevyslovovali. Osobně si myslím, že každý, kdo se domnívá, že má patent na to, jak se toto jméno v hebrejštině vyslovuje, se vždycky tak trochu mýlí. Zůstala nám pouze písmena JHVH. To, jak se vyslovovala, zůstává předmětem dohadů. V Novém zákoně se nám Pán Bůh představil ve jménu Ježíše jako Otec, Syn a Duch svatý.

Bůh se dává člověku poznat. O tom je třetí přikázání: „Člověče, já jsem tvůj Bůh.“ Nepotřebuješ nic jiného ani nikoho jiného, na kom bys postavil základ svého bytí. Já se ti dokonce dávám poznat. Říkám ti své jméno. Zvu tě do vztahu se mnou. Dobře víte, jak se ve vašich vlastních vztazích změní dynamika, když si s někým začnete tykat. Přijde osobní podání ruky, opadne určitá formálnost a změní se přístup k druhému člověku, protože ho mohu oslovit jménem a říct mu: „Ty.“ Jakkoliv může být vztah blízký i tehdy, když si lidé vykají, a někdy měli lidé ve zvyku vykat dokonce rodičům, což nezpochybňuji, mluvím nyní o naší současné zkušenosti, ve které to bývá jinak.

Když osobně zažiji chvíli, kdy někdo řekne: „Tak si můžeme tykat,“ a je to třeba někdo o padesát let starší než já, prožívám v sobě jakýsi příliv blízkosti. To je moje zkušenost. Znám jeho jméno a mohu ho oslovit. On zná moje jméno a může oslovit mě. Najednou jsme si možná o něco blíž. Nějak. Neumím to přesně pojmenovat.

Pán Bůh nám dává své jméno, abychom mohli vstoupit do vztahu s ním. Dává nám je, aby se mohla ztratit jakákoliv bariéra, která by mezi námi mohla stát. Dokonce i bariéra autority, která vyvolává strach nebo jakousi nepopsatelnou vzdálenost. Je Otec. Je Syn. Je Duch, který je vždycky s námi. Bůh se dává člověku poznat, aby se k němu člověk mohl obracet. Aby pro něj nebyl vzdálený. Aby mu člověk nemusel sloužit pouze jako nějakému předmětu nebo soše. Aby nemusel přicházet jenom na jedno místo, kde je Bůh přítomen, zatímco jinde přítomen není.

Bůh se dává poznat, aby s ním člověk navazoval vztah. Vztah, do kterého patří jeho jméno. Jméno totiž patří do vztahu. Když známe něčí jméno, můžeme ho oslovit. Můžeme ho zvát do svého života a můžeme být před ním pravdiví. Už v tom je rozdíl mezi modlou a Bohem. Bůh nás zve do vztahu s ním. Už předtím pro tento vztah něco udělal, něco nám nabídl a dělá to znovu a znovu.

Věci si berou naši pozornost. Lidé si berou naši pozornost, náš čas i naši energii. Když však člověk mluví k něčemu, co se pro něj stalo modlou, neslyší odpověď, kterou mu může dát Bůh. Když si od nějakého vztahu slibujeme, že do našeho života přinese jistotu, může jít spíše o ozvěnu našeho přání nebo našich obav než o něco, co v něm skutečně může být.

Znovu opakuji, že vztahy s lidmi ani dobrý vztah k věcem, které jsme dostali jako dar, nejsou špatné. Je tu však místo, které patří Bohu a na kterém je potřeba stavět. Je tu vztah, který patří Bohu a který nemůže nahradit nikdo a nic jiného, jakkoliv je nám to blízké a jakkoliv blízko tomu chceme být.

Boží jméno nás zve k modlitbě. Co jiného na světě nás zve k modlitbě? Boží jméno nás zve k vděčnosti, prosbě, chvále i ke stížnostem, při kterých si nemusíme dávat servítky před ústa. To úplně ve všech vztazích nejde, že ano? Boží jméno nás zve k vyznání, k zápasu a ke všemu, co do tohoto vztahu patří. Zve nás, abychom před Bohem nemuseli nic předstírat. Takový je Bůh, který nám dává svá přikázání.

Boží jméno, ano, Bůh sám, nám dává vztah se sebou. Odtud pak vede cesta k dalšímu, poslednímu přikázání první desky, k šabatu, ke svátečnímu odpočinku. V originále je skutečně šabat. Ne neděle, ne svátek, ale šabat. Šabat v sobě nese zvláštní význam. Pokoj a oddech, který není jen fyzický. Vrchol. Podobně jako byl sedmý den vrcholem stvoření. Mír. To všechno se v šabatu ozývá. Každý vztah potřebuje čas. Každý vztah potřebuje svůj šabat.

Potřebuje sváteční den. Prostor, ve kterém se člověk může znovu obrátit k Bohu, nebo také k člověku, pokud mluvíme o vztahu k druhým lidem. Šabat v sobě nese toto zaslíbení. Uprostřed práce a uprostřed starostí může vzniknout prostor, ve kterém můžeš jenom být se svým Bohem. Můžeš jenom být a nacházet mír. Nacházet sílu. Nacházet čas. Nacházet spočinutí a odpočinutí jako dobrý dar. Bůh říká: „To ti dávám, člověče, protože s tebou chci mít vztah.“

Vidíme v tom určitou logiku. „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh.“ Neříkám to proto, že chci, abys mě slepě poslouchal. Podívej se, já jsem ti dal svobodu a chci tě v této svobodě zachovat. Právě to znamenají slova: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta.“ Nemusíš mít jiného boha. Nemusíš ve svém životě hledat nic jiného, na co by ses spoléhal a čemu bys dával první a největší místo ve svém srdci. Dávám ti své jméno. Dávám se ti poznat. Nemusíš mě složitě hledat. Nemusíš se bát. Dávám ti své jméno, abys mi mohl důvěřovat a abychom se k sobě mohli přiblížit. Můžeš mě oslovovat: Hospodine, Bože, Otče, příteli, Ježíši. A podívej, v tomto vztahu nám chci dát prostor. A dávm také Šabat, den odpočinku. Protože tvůj život není jenom práce. Už jsi svobodný člověk. Tvůj život není otroctví.

Šabat není jenom o jednom dni. Ze Starého zákona víme, že Boží slovo nabízí šabat nejen člověku, který pracuje, ale také jeho dětem, zvířatům a, řečeno dnešním slovem, imigrantům, kteří přijdou do jeho domu. Šabat se nabízí každému. Po sedmi letech se navíc pojí s odpuštěním celé zátěže, kterou na sebe člověk během těch let nashromáždil. Tak to bylo zamýšleno. Jestli se to v dějinách Izraele skutečně uskutečňovalo, o tom se badatelé dohadují. Někteří o tom pochybují. V Božím slově je to však zapsáno. Toto je Boží záměr.

Bůh říká: „Chci ti dát spočinutí také od zátěží a od dluhů, které jsi během těch let nashromáždil. Protože jsem tě osvobodil. Protože jsem tvůj Bůh a nechci, aby ses bál. Chci, abys důvěřoval.“ Ať se ve tvém životě stane cokoliv, člověče, věř, že jsem tady a dávám ti šabat. Dávám ti odpočinutí. V Božím slově se pak mluví také o odpočinutí pro zemi a pro pole. Nejenom pro lidi, ale také pro stvoření. I ono odpočívalo v příběhu o stvoření. Sedmý den byl dnem odpočinku pro všechno a pro všechny. Existoval dokonce i šabat, který znamenal návrat všeho tam, kam to Bůh původně daroval. Návrat půdy, návrat věcí.

I o tom je čtvrté Boží přikázání. Bůh říká: „Člověče, chci ti umožnit návrat k tomu, proč jsem tě vůbec stvořil a proč jsi tady. To ti nabízím. To je šabat. To je den odpočinutí.“ Každá neděle může být v naší křesťanské tradici určitým předznamenáním tohoto Božího šabatu. Neděli slavíme, protože slavíme vzkříšení Ježíše Krista. Věříme mu a přijímáme je vírou jako zaslíbení Božího šabatu, který Pán Bůh dává nám, každému z nás.

To jsou první Boží přikázání. Mají svou vnitřní logiku a svůj vnitřní důvod. Tohle znamená milovat Boha.

Proč? Protože On miloval jako první. Protože dává člověku svobodu a chce mu ji dávat i nadále, jakkoliv se někdy může zdát, že náboženství svobodou není.

Bůh je. Dává nám poznat své jméno, abychom s ním mohli vytvářet vztah beze strachu a bez vzdálenosti. Vztah v naprosté upřímnosti, jakou asi nemůžeme mít s každým člověkem. Zároveň nám ukazuje, kam nás chce v tomto vztahu směřovat.

K odpočinku. K šabatu. K poznání, že náš život není jenom práce. Náš život není jenom zátěž. Směřuje nás k budoucnosti, která je dobrá a ve které je odpočinutí a mír.

Amen.