Nejdelší noc roku

Bratři a sestry, milí přátelé, dnes je 21. prosince. Jsme v čase nejkratších dní a nejdelších nocí v roce. Tma má teď v přírodě navrch. Možná jste to tento týden zažili i vy – tu únavu, když se ráno budíme do tmy a odpoledne se do ní vracíme.

Ta tma nás nutí ztichnout – a zrcadlí i to, co je schováno v nás. Možná jsme unavení. Z chaosu ve světě, z rozdělení ve společnosti, z vlastních selhání. Advent v biblickém očekávání je i vnitřní výkřik: „Hospodine, jak dlouho ještě?“

A právě do každého tíživého ticha a tmy dnes promlouvá začátek Janova evangelia. Ne proto, aby nás opil levným „bude dobře“, ale aby rozsvítil Smysl. Jan říká: „To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“ (Jan 1,5)

Biblický text kázání je Jan 1,1-18

Evangelista Jan nezačíná evangelium vánočním příběhem tak, jak jsme zvyklí z jiných podání. Neuvidíte u něj jesličky, pastýře a neuslyšíte ani pláč dítěte. Jan udělá ohromující „zoom-out“. Vyvede nás ven z našich obývacích pokojů, dokonce ven z naší planety, ba dokonce ven z času. Jde ještě před Velký třesk, tam, kde nebylo nic – jen ticho a Bůh.

„Na počátku bylo Slovo...“ (Logos). Zkuste si svět představit ne jako hromadu náhodné hmoty, ale jako gigantickou symfonii nebo nekonečnou knihovnu, ve které je každý atom jednou větou. Svět je v podstatě informace. Tanec částic není chaos, je to neustálý rozhovor stvoření. Nemusíme tomu rozumět vědecky – stačí vědět, že svět není náhoda. Vše, co existuje – má v sobě Boží rukopis a jeho slovo. Celý vesmír je řečí, kterou Bůh vypráví prázdnotě.

Je-li tedy celý vesmír ‚Slovem‘, je-li Boží řečí, pak to mění vše. Znamená to, že život má Smysl. Nejsme jen biologická nehoda na studené skále, která letí mrazivým vesmírem. Pokud na začátku bylo Slovo, znamená to, že na začátku byl Někdo, kdo chtěl komunikovat. Někdo, kdo nás chtěl.

A zkusím to vysvětlit na obrazu komunikace.

Zde přichází Janova geniální myšlenka o Logu – o tom hlubokém Smyslu. Představte si to takto: Slovo ‚Láska‘. Česky i slovensky řekneme Láska. Španěl řekne Amor. Angličan řekne Love. Polák řekne Miłość. Zvuky jsou jiné. Kdybyste ty jazyky neznali, zněly by vám cize. Ale to, co je ZA tím slovem – ten pocit, když matka drží nemocné dítě, ten moment odpuštění mezi manžely, to tiché vroucí objetí – tomu rozumí každý. Tomu rozumí srdce v Kyjově, v Berlíně i ve Varšavě.

A Jan nám říká: Ježíš je tímto vnitřním Smyslem. On je ta „Pravá Láska“, která se nepotřebuje překládat slovníkem. On je ten originál, podle kterého byla stvořena naše srdce. Proto, když čteme o Ježíši, něco v nás rezonuje. Naše srdce si najednou vzpomene: ‚Aha, vždyť toto jsem hledal. Toto je ten jazyk, kterému jsem vždy chtěl rozumět.‘ To, co říká, rezonuje s mým nitrem.

Zvěst evangelia je o tom, že Bůh přestal posílat jen ‚dopisy‘ a vzkazy po prorocích, kterým jsme rozuměli jen napůl. On poslal Slovo, které se stalo Člověkem. Abychom se při pohledu na Něj konečně rozpomenuli, co to znamená být skutečným člověkem. Tak je Slovo, které bylo na počátku, slovo, které nese smysl všeho, radostnou básní, která mluví i o tvém životě.

A když toto pochopíme, najednou se nám úplně změní pohled na to, co si za pár dní připomeneme. I Vánoce najednou nebudou jen o tom, že se narodil ‚milý chlapeček‘ do jesliček. Vánoce budou o tom, že Smysl celého vesmíru se rozhodl vstoupit do našich dějin. Bůh si s námi chtěl povídat, a tak nezůstal zticha – stal se jedním z nás. A začal mluvit. Skrze Krista s každým z nás. V evangeliu ke každému z nás.

„A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ (Jan 1,14) Ten stejný Logos, který naprogramoval zákony gravitace, dělá něco neuvěřitelného. V původním textu je použito slovo eskēnōsen, což doslova znamená: „Postavil si mezi námi stan.“ Toto není náhodný obraz. Bůh nepřišel jako host do luxusního hotelu, kde by ho personál obskakoval. Nepřišel ani v pancéřovaném autě na krátkou inspekci naší bídy. On si postavil stan přímo uprostřed našeho bláta, hned vedle toho našeho stanu.

Co to znamená pro naši realitu?

Absolutní zranitelnost: Stan není pevnost. Má tenké stěny. V zimě je v něm chladno, v létě horko a když prší, podlaha zvlhne. Bůh se vzdal bezpečí nebe, aby pocítil křehkost naší kůže. Vstoupil do světa, kde ho může hmyz píchnout, kde může onemocnět a kde ho lidé mohou zranit.

Šokující blízkost: Každý, kdo někdy stanoval, ví, že ve stanu končí soukromí. Je tam slyšet všechno – sousedovo chrápání, pláč dítěte o tři stany dál, i tiché šeptání či hádka manželů.

Toto je ten pravý Pán Bůh skloněný k člověku. Bůh skrytý v obyčejnosti. Cítí naši únavu z nákupů, naši úzkost z toho, zda zaplatíme účty, i tu tichou prázdnotu, kterou občas cítíme uprostřed plného pokoje. On je náš „soused ve stanu“.

My lidé máme v sobě potřebu být součástí vztahů. Patřit mezi jiné lidi, být přijati. Mluvíme o potřebě někam patřit – a toto je nejvyšší naplnění této potřeby: Bůh se stal jedním z nás, aby nám ukázal, že v našem lidství už nikdy nebudeme sami. On nejen ví, co prožíváme – on to s námi v tom stanu spolu-prožívá.

Slovo se stalo tělem a doslova si postavilo stan mezi námi. Takového Pána Boha my máme! Takový on je! A takového nám adventní čas připomíná očekávat.

Bratři a sestry, jak se tedy dívat na příchod Pána Ježíše podle Jana? Není to sentimentální kýč, který po Štědrém večeru vyprchá. Je to Smysl, který dává sílu vstát do dalšího rána. Je to Dotek, který léčí naši samotu. Je to Bůh v sousedním stanu, který dýchá stejný vzduch jako my.

I když jsou právě ty nejdelší noci v roce, nebojme se té tmy, která nás obklopuje. Ten, který stvořil světlo, i dnes tu mezi námi rozkládá stan hned vedle toho vašeho. Když vrcholí naše příprava na Boží příchod v Kristu, podívejme se do tváře Janova evangelia.

Vnímejme, jak ve slovech o světle, které tma nepohltila, o Slově, skrze které bylo stvořeno vše, znějí jednoduchá slova: „Jsem tady. Patříš mi. A jsem ti věrný.“ Možná dnes odejdeš domů do stejných starostí, ze kterých jsi na začátku vyšel – ale teď s vědomím či novým připomenutím, že nejsi sám. Že Ježíš stanuje hned vedle tebe.

Amen.