Noemi a Rút 2: Když jdeš sbírat zbytky a vrátíš se zásobou jídla

Sestry a bratři, minule jsme opustili Noemi a Rút ve chvíli, kdy se vrátily do Betléma (Rút 1). Noemi vstoupila do města se slovy: „Nenazývejte mě Noemi, nazývejte mě Mara.“ Ne radostná, ale hořká. Řekla: „neboť Všemohoucí mi připravil velmi trpký úděl. 21  Odcházela jsem s plnou náručí, ale Hospodin mě přivádí zpět s prázdnou.“

A přitom vedle ní stála Rút. Žena, která ji neopustila. Žena, která se k ní přimkla. Možná ji Noemi v té chvíli ani nedokázala vidět, protože ji oslepovala vlastní bolest.

První kapitola nekončila vysvětlením ani zázrakem. Končila větou: „Přišly do Betléma, když začínala sklizeň ječmene.“ Naděje byla blízko. Boží dílo se už tiše dávalo do pohybu, zatímco Noemi plakala.

Druhá kapitola (Rút 2) začíná jinou prosbou. Možná větou, kterou Rút nikdy nahlas neřekne: Noemi, ty mě teď možná nevidíš, ale já tu jsem. Nechci jen stát vedle tvého smutku. Musím zkusit najít chléb.

A tak Rút řekne: „Ráda bych šla na pole sbírat klasy za někým, u koho dojdu přízně.“ – co řeknu teď je možná projekce do textu, ale hledaní někoho, u koho dojde Rút přízně mě dostalo a dotklo se nějakých emocí ve mně. Právě v kontextu přemýšlení o tom, že Noemi nevidí poklad, který ji Pán Bůh připravil v podobě věrné a houževnaté Rút. 

Zpátky k textu. Jde sbírat klasy, které zůstaly po žencích. Jde proto, že musí jíst. Ona i Noemi. Je důležité říct, že Rút nejde žebrat. V Izraeli existoval zákon, který přikazoval majitelům polí, aby nesklidili všechno až do posledního klasu. Něco mělo zůstat pro chudé, vdovy, sirotky a cizince. Byla to Boží záchranná síť pro ty, kdo neměli z čeho žít.

Jenže zákon na papíře ještě neznamená bezpečí v praxi. Rút je Moábka. Cizinka. Vdova. Nemá vlastní půdu ani muže, který by ji chránil. Má Noemi — a Noemi má ji. Má právo paběrkovat, ale neví, jak se k ní budou lidé na poli chovat. Pro moábskou cizinku to mohlo znamenat ponížení, posměch, odmítnutí i značné ohrožení.

A tak se vydává na pole s odvahou a vírou. ví, že zůstat sedět nestačí. Boží slovo ukazuje, že se to událo jaksi náhodně: začala sbírat právě na Bóazově poli.

I my známe nejistá pole: práci, úřady, soudy, nemocnici, školu, rodinný spor. Někdy nejdeme s velkou vírou. Jdeme jen s malou dušičkou: „Snad někde najdu přízeň nebo milost.“

Pole je tu v knize Rút symbolem naděje, která roste, i když Noemi ještě pláče. Dá se tam najít úroda na chléb, roste tam nový život. Ale zároveň je místem rizika. Je to prostor, kde se zranitelný člověk pokouší přežít. A právě takém kontextu Biblický pisatel řekne zvláštní větu: Shodou okolností patřil ten díl pole Bóazovi z Elímelekovy čeledi.

Náhodou. Tak to vypadá zvenku. Rút vyjde, hledá a ocitne se právě tam. Ale vypravěč jako by naznačoval: dívejte se pozorněji. V této náhodě začíná být vidět Boží věrnost. Kniha nám Rút ukazuje Pána Boha, který jedná tiše — skrze okolnosti a věrnost obyčejných lidí.

To neznamená, že všechno zlé bylo dobré. Hlad, smrt a prázdnota nebyly dobré náhody. Kniha Rút neříká: „Všechno zlé je k něčemu dobré.“ Spíš ukazuje: ani v tom zlém Bůh nepřestal jednat. A tady ji — řekněme — „Boží náhoda“ přivádí na pole přízně.

Na pole přichází Bóaz. Je to vážený muž s integritou. Má postavení, majetek, vliv, lidi, kteří pro něj pracují. A svůj vliv používá k důstojnosti jiných, s laskavostí nad míru, která je vyžadována.

Všimne si ženy, která za ženci sbírá, co zůstalo na zemi. Nevidí jen cizinku na okraji pole. Ptá se: „Čí je ta mladá žena?“.

Ve hře je paběrkování pro chudé a také příbuzenská odpovědnost, která se později otevře v otázce vykupitele. Bóaz není nejbližší příbuzný, a přece jeho reakce jde dál než zákonné minimum.

Řekne Rút, aby nechodila na jiné pole. Dovolí jí zůstat mezi jeho pracovnicemi. Přikáže mužům, aby jí neubližovali. Dá jí přístup k vodě. Pozve ji k jídlu. A nakonec přikáže, aby pro ni nechávali klasy navíc. Dokonce aby ji klasy záměrně vytahovali i ze snopů. Bóaz mohl říct: „Nechte ji sbírat, zákon to dovoluje.“ Ale on udělá víc. Dá jí bezpečnější prostor, vodu, chléb a důstojnost, místo u stolu. 

Tady se hodí jedno hebrejské slovo: hesed. Dá se přeložit jako milosrdenství, věrnost, laskavost, smluvní láska. V knize Rút to je konkrétní pojem. Hesed je láska, která se postará. Věrnost, která zůstane. Dobrota, která udělá víc, než musí.

Rút prokázala hesed Noemi tím, že ji neopustila a šla pro ni hledat chléb. Bóaz prokazuje hesed Rút tím, že ji nejen nechá paběrkovat, ale ochrání ji, nasytí a přijme. A za tím vším se ukazuje Boží hesed — Boží tichá věrnost skrze lidské ruce.

Bóaz nad Rút vysloví požehnání: „Nechť ti Hospodin odplatí za tvůj skutek. Ať tě bohatě odmění Hospodin, Bůh Izraele, pod jehož křídla ses přišla ukrýt!“ Rút přišla pod Boží křídla. Ale Bóaz o nich nejen mluví. Sám se stává člověkem, skrze kterého Rút kousek tohoto útočiště zakusí. Jeho pole nepřestává být místem rizika – stále je cizinka mezi cizinci, ale pro Rút se stává bezpečnějším, protože Bóaz jedná.

A to je důležité i pro nás. Otázka není jen: Kdy jsem jako Rút? Odvážný a houževnatý a věrný? Je také: Kde mám v rukou něco z Bóazovy milosti? Kde mohu způsobit, že se druhý člověk bude méně bát?

A není to o morální výzvě, že máme být hodní jako Bóaz. Kniha Rút ukazuje víc: Boží věrnost se často stává viditelnou skrze lidi, kteří nezůstanou lhostejní. Lhostejnost je opak lásky.

Večer se Rút vrací k Noemi. Nepřináší jen pár klasů. Přináší asi třináct kilogramů ječmene. To je zásoba a bezpečí. Chléb na stole. Znamení, že prázdnota nemusí mít poslední slovo.

Noemi nikdo zatím nevysvětlil smysl jejího utrpení. Ale něco se v ní hnulo, když vidí obilí a slyší jméno Bóaz. Právě tady, v ječmeni, ze kterého bude chléb, začíná Noemi rozpoznávat Boží laskavost, která neopustila živé ani mrtvé. Naděje nepotřebuje vysvětlení, stačí ji čin lásky.

A tady můžeme opatrně zahlédnout i Ježíše Krista. Bóaz k němu ukazuje: přijímá cizinku, dává chléb, chrání, později se stane vykupitelem pro rodinu. Ale Kristus je víc než Bóaz. On pomáhá ze svého bezpečného místa vlastníka pole. Kristus vstupuje mezi nás právě na ta pole, která jsou nebezpečná. Přichází mezi hladové, unavené, odmítnuté, hříšné a zraněné. Bere na sebe naši bídu, strach, vinu i smrt. A tam nás potkává, tam nad námi rozprostírá svoje křídla.

Bóaz dává Rút a Noemi chléb. Ježíš Kristus se sám stává chlebem života

V tomto smyslu je druhá kapitola knihy Rút lekcí milosti. Bóazovy činy a Rútina vděčnost připravují půdu pro evangelium: pro zprávu, že Boží vykoupení není jen pro silné, pro moje domácí a zajištěné, ale i pro cizince, hladové, zranitelné a ty, kdo přicházejí s prázdnýma rukama. V Kristu se tato milost otevírá všem lidem.

Sestry a bratři, Rút 2 nás neučí, že život je bezpečné pole. Není. Ale učí nás, že Boží milost přichází i na toto pole: jako někdo, kdo si všimne, dá vodu, chléb a důstojnost tomu, koho by bylo snadné přehlédnout. I tehdy, když jdeme jen s malým odhodláním a nejistou vírou — tak jako Rút vyšla na pole — Boží věrnost nás může překvapit.

A v Ježíši Kristu víme ještě víc: na našich nebezpečných polích nejsme opuštěni. Bůh na ně vstoupil s námi.

Amen.