O moci Slova, které přichází do tvé krize

Milé sestry, bratři, jak jistě víme, život víry není rovná čára, která jen takhle stoupá k jakési pomyslné vysočině, vysoko k nebi, pořád vzhůru. Život s vírou má svá období, má své sezóny. Jsou chvíle a dny, možná roky, kdy máme sílu, máme energii, kdy se nám dobře žije, dobře bojuje, kdy běžíme za Bohem a máme sílu i křičet o pomoc nepřestajně a vytrvale. Cítíme, že jaksi máme možná věci ve svých rukou, když dokážeme bušit na nebeskou bránu a máme plno sil. Ale pak jsou chvíle, kdy jsme v životě vyčerpaní, nebo období bolesti je tak dlouhé, že člověk už ani neumí doufat, že ta bolest přestane; jen leží a čeká.

Tyto dva póly těch období víry jsou znázorněny u Jana vedle sebe. Dva příběhy o uzdravení: u toho syna královského úředníka i u toho chromého, nemocného 38 let. Je zajímavé, že právě tyto dva příběhy Jan klade vedle sebe. Ve vyprávění Ježíšova příběhu ukazuje dva typy krizí a jak k nim Ježíš přistupuje. Jak vstupuje k člověku, který volá o pomoc, i k člověku, který vůbec nevolá o pomoc, už přestal a vlastně se o tu pomoc ani neprosí.

Podívejme se pozorně na ten první příběh. Ježíš přichází opět do Kány. Víte, co se stalo v Káně jenom pár řádků předtím? Dělal první zázrak, když proměnil vodu ve víno na svatbě. Radostná chvíle, svatba, že jo? Druhý zázrak, který se opět děje v Káně, je spojen s opačným pólem života – se smrtí. To není právě ta nejšťastnější chvíle života. Strach ze smrti dítěte.

Ten, kdo přichází za ním, je královský úředník. Pravděpodobně úředník Heroda Antipa, dosazeného krále, služebníka Římské říše. Ve své úzkosti dělá to nejlepší, co pokládá v té chvíli za možné. Ví, že Ježíš je tam někde – ten, který udělal v Káně velký zázrak, snad udělá zázrak i pro něj – a spěchá za ním. Přichází z Kafarnaum. To je třicet kilometrů z Kány. Do kopce. Utíká. Chce tam být co nejdřív.

Přichází v poledne, uprostřed dne. A znova, jak jsme mluvili minule, symbol. Všímáme si scenérie příběhu. Předešlý příběh, uprostřed dne, taky bylo setkání s Ježíšem. Tam přišla žena, Samařanka, v pálavě, osamělosti, uprostřed dne. Teď v pálavě, v poledne, přichází tento muž, toužící po Kristově pomoci. Volající: „Pojď, pojď člověče, pojď k mému synovi. Musíš ho zachránit.“

A Ježíš mu odpovídá, ale jako kdyby ne jemu: „Nezříte-li znamení a zázraky, neuvěříte.“ Mluví ke všem kolem. Lidem v Káně, kteří si šeptali o zázraku, kteří si šeptali o znamení, až se to dostalo k tomuto muži. Mluví k těm, kteří by si Boha nejraději pojistili, podrželi v ruce, kteří chtějí vidět, než uvěří. Ale Ježíš ukazuje: zázraky nejsou na počkání, nejsou na vaše přání. A nepotřebujete je, potřebujete víru, potřebujete slovo. Proto nejde s otcem, ale říká mu: „Jdi, tvůj syn je živ.“

Nechává ho jen se slovem víry, na kterou se ten muž má spolehnout. A ten se vydává zpátky na cestu. Třicet kilometrů pěšky. To je dlouhá cesta. Cesta, u které může přemýšlet: „Tak stalo se to? Pomohl Ježíš?“ Ale řekl si, že bude důvěřovat jeho slovu. Určitě tam mohl probíhat vnitřní boj myšlenek. Přichází domů a nachází v něm radost. I uvěřili všichni v jeho domě v Krista. Důraz na Boží slovo. To je to, co ho zachránilo. Ne dotek, ne zážitek zázraku, ale slovo, na které se věřící a toužící po zázraku měl spolehnout.

A teď přicházíme do Jeruzaléma. Jsou svátky, město je plné lidí. Byly tři svátky podle Starého zákona, na které se měli izraelští muži jít ukázat do Jeruzaléma. Nevíme přesně, o který svátek jde, není to tam jasné. Ale Ježíš přichází na tento svátek do Jeruzaléma. To město je plné lidí. Bethesda, zázračné jezírko, je plné nemocných. Je tam jeden muž, který tam vysedává už 38 let. To je víc než jedna generace. Jsou možná i dvě. Když onemocněl, společnost i možná ten svět, který znal, byl tehdy ještě jiný než po těch 38 letech. Jeho pohled na život byl jiný. A sedí tam sám, kolem plno dalších nemocných. A jak jsme slyšeli, nemá už naději.

Je to člověk, u kterého jeho víra zeslábla. Leží u vody, která má snad magickou moc, ale on ví, že nemá šanci vlézt do ní. Možná je to stav, kdy už člověk ani nedoufá, že by věci mohly být jinak. Jen v nich setrvává a trpělivě přijímá, co se děje. Rezignace. A tu přichází Ježíš k jezírku, které mělo tu mystickou moc uzdravovat. A ze všech těch lidí, ze všech těch nemocných, přistupuje právě k tomu, který už po 38 letech rezignoval.

„Chceš být zdráv?“ Jak provokativní otázka. Proč jinak by tam přece byl? Všichni, kdo jsou u toho jezírka, chtějí být zdrávi. Všichni jsou tam nemocní. Co jiného by si nemocný přál? Ale Ježíš se neptá, aby ho pokoušel. Ptá se na jeho vůli. Ještě to chceš? Ještě to skutečně chceš?

„Já nemám nikoho, kdo by mě tam odnesl. Nemám člověka.“ Tohle je jedna z nejsmutnějších věcí, co ten člověk může říct. Nemám nikoho. Jsem sám, opuštěný ve své bolesti. Nikdo mi nepomůže. Nemám člověka. A ani Ježíš se tím člověkem nestane. Nevezme ho do vody. Místo toho mu vrací a dává něco důležitějšího. Dává mu sílu. Vrací mu důstojnost. „Vstaň, vezmi své lože a choď.“

Po 38 letech ho zmocňuje k tomu udělat to, na co čeká. A on vstává a své lůžko si nese. Je zajímavé, že farizeje nezajímá, že je uzdraven. Ale to, že si nese postel. „Jak to, že si neseš postel? Vždyť je sobota.“ V těch 38 letech ho museli znát. Museli znát tu tvář, která tam vysedávala. A naráz chodí. Místo radosti ze zázraku, místo radosti z uzdravení, místo radosti z toho, že člověk v sobě našel vnitřní sílu opět se postavit a porazit to, co 38 let nešlo, místo toho řeší náboženské předpisy a tradiční zvyklosti. Není to tak, jak to chceme my.

Ten muž ani nevěděl, kdo ho uzdravil. Ten muž se o to ani neprosil. A přece k němu Ježíš přichází a uzdravuje ho. A tak tu naproti sobě stojí dva muži. Dva muži v krizi. Jeden zoufale toužící po Božím zázraku, o Boží pomoci, volající: „Pane, pojď ke mně. Pojď, dotkni se mého syna, ať je zdravý, ať nezemře.“ A musí se spolehnout jenom na slovo. A druhý, který se o uzdravení už ani neprosí. Už se ho vzdal. A ani neví, kdo s ním mluví. A dostane ho.

Někomu by se mohlo zdát: Je ten Bůh spravedlivý? Proč si zrovna ze všech těch lidí vybral právě tohoto člověka? Kde je jeho víra? Vždyť ta má uzdravovat. No ne. To, co uzdravuje, to, co mění život, je Boží slovo. Je to, co udělal Kristus. Je to, co udělal Bůh. Neudělal první krok člověk. Ne nejprve naše víra a pak... Nejprve přichází Bůh. Nejprve přichází Ježíš, který už vykonal, udělal, zachránil, miloval. A až pak přichází člověk, který přijímá. Nemůže si Boha přizpůsobit. Nemůže říct: „Bože, dělej tak, jak to já chci v této chvíli.“

Ježíš k jednomu i k druhému přišel a udělal, co ten člověk potřeboval. Otec potřeboval víru, Boží zázrak. Nepotřeboval vidět Boží zázrak, potřeboval uzdravení pro svého syna. Potřeboval věřit Božímu slovu. A ten druhý potřeboval znovu dostat sílu bojovat ve svém životě. Povstat po 38 letech z rezignace do nové síly.

Já věřím, že každý z nás si dokáže najít v tom svém životě, v těch svých okolnostech, věci, které jsou krizemi. Věci, které jsou pro nás bojem. Věci, v kterých jsme možná rezignovali. Vzpomeneme si na taková období v životě. Možná je to teď. A možná to ještě přijde. Ale věříme, že Bůh je ten, který je v těch chvílích tu. A může i po 38 letech znova dát sílu. Vstaň a choď. Jdi, tvůj syn je zdráv.

Víra není něco statického. Víra není jen souhlas. Víra je reakce na slovo, které řekl Ježíš. A to slovo, které řekl Ježíš, to je to, co mění věci. Vírou ho přijímejme.

Amen.