Po čem dychtíš? Konec Desatera

Základem kázání jsou slova knihy Exodus 20,17: "Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“ (To jsou slova Písma. Amen.)

Bratři a sestry,

Minulou neděli jsme se podívali na druhou desku Desatera, ale nedokončili jsme ji. Pán Bůh nás jí vede k lásce a obraně bližního. Její přikázání chrání život, manželství, majetek, pravdu i důstojnost druhých. Stanovují hranice jednání, které má viditelné stopy, svědky a oběti.

U desátého přikázání ale viditelnost a svědky ztrácíme. ‚Nebudeš dychtit po domě bližního, ani po ženě svého bližního... po ničem, co mu patří.‘ Tady vstupuje Boží slovo do neviditelného prostoru. Do našich skrytých pohnutek. Do toho, co si jen myslíš. Co si necháváš pro sebe. A co tě sžírá uvnitř.

Toto přikázání nesoudí naše ruce, ale naši mysl a žádosti.

Výčet začíná domem bližního. V biblickém světě však dům není jen stavba, ale celý životní prostor člověka: domácnost, vztahy, práce, jistoty a budoucnost. Přikázání pak pokračuje lidmi, zvířaty a věcmi a končí slovy: „vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“ Jako by Bůh říkal: Nechtěj si přivlastnit cizí život a nedělej z něj odpověď na vlastní nespokojenost.

Pro mnohé není tak těžké navenek nekrást nebo nevraždit, i když na cestách za volantem je to při pohledu na jiné řidiče občas fakt přemáhání. Ježíš však vidí i skryté myšlenky. A jeho pohled není pohledem policistu, který nás přistihl, ale lékaře, který odkrývá nebezpečí a chce uzdravit. 

Ježíš říká, že člověka znečišťuje to, co vychází ze srdce. Biblické srdce přitom není jen sídlem citů. Je to nitro člověka: jeho mysl, vůle, strach i pokřivený hlad.

Žádná nevěra, zpronevěra, manipulace ani podvod nevznikají ve vzduchoprázdnu. Předchází jim chvíle, kdy mysl začne kroužit kolem něčeho, na co nemáme nárok. Desáté přikázání tak tvoří oblouk s prvním a ptá se: Co pohání náš život? Naše neutišená potřeba, nebo Bůh, který vysvobozuje?

U desátého přikázání ale musíme rozlišit dvě věci: touhu a žádostivost.

Touha sama o sobě není hříchem ani chybou v našem srdci. Je to naše základní výbava. Cítíme hlubokou potřebu bezpečí, přijetí, smyslu, toužíme po lásce a sounáležitosti. Touha je nezbytným motorem dobrého růstu.

Žádostivost nastupuje v momentě, kdy se naše touha zdeformuje. Když se upne na to, co patří někomu jinému. Když se pozornost zafixuje na cizí život. Naše původní touha možná byla legitimní, ale teď už hledáme zkratku. Oči a srdce vidí rychlejší řešení v tom, co má druhý. 

Bible tento pohyb popisuje už v Rajské zahradě. Žena viděla, že strom je dobrý k jídlu, lákavý pro oči a slibuje poznání. Problém nebyl v samotné touze, ale v podezření, že Bůh není štědrý a člověku nespravedlivě odpírá cosi důležitého. Proto je kořenem žádostivosti nedůvěra, že život přijatý od Pána Boha může být životem pro mě.

Žádostivost ti šeptá: Bůh ti nedal dost. To podstatné má někdo jiný. Musíš si to vzít, jinak zůstaneš neúplný. Proto je žádostivost lží.

Co v takové chvíli chceme?

Jen málokdy toužíme čistě jen po cizím domě, po jeho přesné pracovní pozici nebo po jeho partnerovi. Mnohem častěji cílíme na mýty a pocity, které si s těmito věcmi spojujeme. Vidíme jeho nebo její uspořádané vztahy a myslíme si, že nezná konflikty ani vyčerpání. Vidíme úspěch druhého a uvěříme, že ho chrání před každým smutkem.

Neseme si nejistoty a pocit, že v některých oblastech selháváme, nezvládáme výchovu nebo máme menší hodnotu než druzí. Když propadneme žádostivosti, neumíme ocenit druhého. Snadno uvěříme iluzi, že kousek cizího života zaplní naši vlastní prázdnotu. Je to marný pokus.

Nežijeme izolovaně. Svět kolem nás tento pocit nedostatku ještě znásobuje. Jsme obklopeni algoritmy, které nám cíleně ukazují jen to, co nám chybí. Konzumní svět z nás potřebuje mít nespokojené lidi. Protože jen nespokojený člověk hledá útěchu v nakupování a spotřebě. Neustále se srovnáváme s umělými obrazy cizích životů. Přikázání „nebudeš dychtit“ tak stojí jako nejostřejší vykřičník vůči tomu, jak dnešní společnost konzumně funguje.

Proč je toto přikázání součástí Desatera?

Dekalog začína osvobozením: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ Přikázání jsou mantinely chránící tuto svobodu. Faraon zotročoval Izraelce zvenčí, žádostivost nás zotročuje zevnitř. Neustálé chtění vyčerpává. Bere vděčnost za přítomnost a činí nás otroky představ o dokonalém nebo snad lepším životě.

Je to poslední tečkou Desatera, které chrání komunitu bližních. Když začnu toužit po tom, co patří tobě, náš vztah se křiví. Už nejsi můj bratr ani sestra. Stáváš se pro mě zrcadlem mého selhání a nedostatku. Tam, kde vládne závist, umírá důvěra. A bez důvěry každé společenství selhává.

A co tedy? Co s tímto přikázáním, když srdce je tak vrtkavé?

Pokud si řekneme, že řešením je silná vůle, že si prostě zakážeme toužit a emoci potlačíme, vytvoříme v sobě jen tlakový hrnec. Dříve nebo později vybuchne v podobě agrese, cynismu nebo nevděku.

Přikázání samo o sobě nás nemění zevnitř, ale pojmenovává nebezpečí: když mu člověk propadne, láska selhává.

Jako ke každému přikázání, i sem k našemu srdci potřebujeme přizvat evangelium a milost Pána Ježíše. 

Ježíš zná pokušení sáhnout po zkratce. Na poušti jej pokušitel vybízel, aby si chlebem zajistil sám sebe, zázrakem si vynutil potvrzení a moc získal bez cesty služby a kříže. Ježíš však odmítl postavit svůj život na tom, co si vezme. Přijal jej jako dar a poslání od Otce.

Tam, kde člověk v zahradě uvěřil, že mu Pán Bůh nedává dost, Ježíš Bohu důvěřoval. Tam, kde my saháme po cizím životě, abychom změnili svůj vlastní, Ježíš svůj vydává jej za druhé. A právě tento Ježíš Kristus přichází i k nám: i uprostred našeho dychtění.

Ježíš nakonec shrnuje celý Boží zákon do lásky k Bohu a bližnímu.

Zde je však vidět naše bezmoc. Můžeme si poručit, abychom druhému nic nevzali, ale nedokážeme si nařídit, abychom mu ze srdce přáli dobro. Láska nevzniká povelem.

Desáté přikázání odhaluje především srdce, které se snaží zachránit sebe sama. A právě sem přichází Ježíš Kristus. Nečeká, až budeme hodní a velkorysí. Přichází k lidem, kteří se porovnávají, závidí a mnohdy nedokážou unést štěstí druhého. Závist nezlehčuje, ale ani nás jí nedefinuje. Dává nám to, co si nemůžeme vzít ani zasloužit: Ježíš dává sebe samého.

Žádostivost říká: Musíš si vzít něco z cizího života, abys konečně mohl žít.

Evangelium říká: Kristus ti dává svůj život, a proto nemusíš dychtit po životě druhého.

To neznamená, že od této chvíle přestaneme závidět. Možná znovu pocítíme hořkost, když se někomu bude dařit lépe než nám. Možná znovu uvěříme, že život druhého je lehčí, úplnější a požehnanější. 

Víte, víra v Ježíše nespočívá v tom, že takové pocity už nikdy nepřijdou. Znamená, že s nimi nemusíme souhlasit a nemusíme se jimi nechat vést. Můžeme je přinést před Boha v modlitbě: „Pane, nedokážu mu to přát. Jeho radost ve mně otevírá mou vlastní bolest. Dychtím po jeho životě.“

Právě taková modlitba může být prvním krokem lásky. Je to ochota přestat před Bohem lhát.

Sestry a bratři, 

Láska a žádostivost jsou dva protichůdné pohyby. Žádostivost chce druhého použít k zaplnění vlastní prázdnoty. Láska jej nechává být člověkem, kterého Bůh miluje. Této lásce se učíme tak, že se znovu vracíme ke Kristu, který vydal sebe za nás na kříži.

Desatero začíná Božím slovem: „Já jsem Hospodin, který tě vyvedl z domu otroctví.“ A končí hranicí položenou i našemu chtění. Mezi těmito dvěma místy se odehrává naše svoboda. Ne svoboda člověka, který už po ničem nesprávném netouží, ale svoboda člověka, který svou touhu nemusí poslouchat jako faraona.

Nemusíme žít život někoho jiného. Právě v tomto nedokonalém životě nás nachází Kristus. Zná naši bolest i nedostatek a přesto se nám dává. To, co v něm přijímáme, nemusíme vzít nikomu druhému. Amen.