Pokoj v exilu: Jak žít tam, kde jsme nechtěli být

Text: Jeremiáš 29, 1. 4-14

Bratři a sestry, někdy se ocitneme v situacích, které bychom si dobrovolně nikdy nevybrali. Vnímali jste už někdy takovou situaci? Objevili jste se na místě, které vám bylo cizí, nepříjemné, kde vaše duše nenacházela přirozený odpočinek. Najednou jste zjistili, že je to v příběhu, který jste si nenaplánovali. A že se vaše dny stále častěji naplňovaly otázkou: „Kdy se odsud dostanu? Kdy to skončí?“ A právě tam, v té touze po změně, začíná Boží slovo z knihy proroka Jeremiáše.

Exil – zkušenost, která není až tak vzdálená

Jeremiáš adresuje svůj list lidem v exilu. Nebyli to cestovatelé. Nebyli to dobrodruzi. Byli to lidé, kterým byl jejich domov vytržen z rukou. Dostali se do země, která je nechtěla a kterou nechtěli ani oni. A tam, do té nevyžádané reality, jim Pán Bůh skrze proroka posílá šokující příkaz: „Zůstaňte tam. Budujte tam život.“

Tito lidé si už v mysli balili kufry. Žili v napětí: „Tohle musí skončit. Bůh nás určitě brzy vrátí domů.“ Jenže Jeremiáš je v tomhle nepodporuje. Přináší jim na první poslech hořkou zprávu: „Vybalte kufry. Neutíkejte z této reality.“

Proroci tehdy často ujišťovali lidi: „Bůh zachová všechno, na co jste zvyklí.“ Ale Jeremiáš říká: „Ne. Chrám padl. Jeruzalém padl. To, co jste znali, se nevrátí tak brzy.“ A ještě víc: „Postavte si domy. Vysazujte zahrady. Mějte děti. Žijte.“ Není to cynismus, ale Boží moudrost pro lidi, kteří se nacházejí tam, kde nechtěli být.

A k tomu přibývá výzva, která zní tak paradoxně, že ji člověk musí chvíli vstřebávat: „Hledejte pokoj města, do něhož jsem vás poslal.“

Ne svůj pokoj. Ne vlastní útěk. Ale pokoj Babylona – města, které zničilo jejich svět. Města, které představovalo jejich bolest, ponížení a ztrátu.

Pokoj – šalom – není pocit pohody. Je to celistvost, uspořádanost, bezpečí, prostor, kde člověk může žít jako člověk. A Bůh říká: „Vaše vlastní celistvost je spojena s celistvostí celku kolem vás.“ To je tvrdé slovo, ale neuvěřitelně praktické. „Hledejte pokoj města, do něhož jsem vás poslal.“ Napomíná Boží lid k sounáležitosti se společností, v níž se ocitl. A nebyla to pro ně společnost, kterou by si vybrali dobrovolně. Spíše přirovnatelné k situaci Syřanů, když tam vypukla občanská válka, obyvatelů Súdánu, který se rozdělil. Obyvatel východní Ukrajiny na konci února 2022. Z našich dějin je to srpen 1968, či útěk před socialistickou totalitou z domoviny do zahraničí. Ačkoliv v Bibli je to ještě o stupeň horší. Lidé, kterým Jeremiáš píše, byli odvlečeni. Ocitli se v exilu.

Co znamená exil dnes?

Nikdo z nás, jak tu sedíme, pravděpodobně nebyl odvlečen do cizí země. A přesto exil nosíme v sobě. Každý má svůj vlastní Babylon, svůj vlastní díl života, který není podle představ.

Exil si můžeme pro sebe představit jako:

• místo, kde jsme nechtěli skončit,
• vztah, který se nevyvíjí podle našich tužeb,
• povolání, které nás vyčerpává víc, než jsme čekali a chtěli,
• dobu, v níž cítíme, že svět se mění rychleji, než mu stíháme rozumět,
• společenskou atmosféru, v níž se cítíme jako cizinci.

A někdy je to až tak silné, že cítíme pokušení stáhnout se, přestat zpívat Pánu Bohu oslavné žalmy i na bohoslužbě v církvi. Jak jen má člověk zpívat tam, kde to bolí? Jak věřit tam, kde se věci nedávají smysl? Jak žít důvěrou, když nic v našem okolí nepřipomíná domov?

Izraelci znali tento pocit. Zažili hněv, zklamání, pocit ztráty Boží blízkosti. A právě sem přichází Jeremiáš se svým poselstvím: „Usilujte o pokoj toho města, do něhož jsem vás přestěhoval, modlete se za ně k Hospodinu, neboť v jeho pokoji i vy budete mít pokoj.“ Tedy – „Hledejte pokoj města… Neboť v jeho pokoji bude váš pokoj.“

To mění optiku. Už to není „my versus svět“. Už to není „tento svět je zlý a my jsme dobří“. Je to připomenutí, že naše dobro je provázané s dobrem celku. Ne pasivně, ne naivně, ale realisticky.

Není to výzva, abychom byli nekritičtí. Není to výzva, abychom se vzdali vlastní víry. Naopak: je to výzva žít svou víru v této realitě – ne v idealizované minulosti, ne ve vysněné budoucnosti. Ale v čase a ve světě a v realitě, v níž žijeme. A žili ji věrně. Pracujíce na pokoji světa kolem sebe – na šalom světa a lidí kolem sebe. Byli užiteční exilu, v němž jsme se jako křesťané ocitli. Věřím, že to dává potenciál vidět náš život v dalším rozměru. V rozměru užitečnosti lidem kolem sebe.

Žít tam, kde jsme – i když to není podle plánu

Jeremiáš říká svými slovy ještě něco, co muselo Izraelce zabolet: Exil bude trvat dlouho. Ne týden. Ne měsíc. Někteří se domů vůbec nevrátí.

To je zpráva, kterou nikdo nechtěl slyšet. A my to známe také. Jsou období, která se nezmění ze dne na den. Některé rány se hojí velmi pomalu. Některé modlitby čekají na odpověď roky. A některé věci v našem životě se už jednoduše nevrátí do původního stavu.

Ale Bůh neříká: „Smiř se s tím, protože změna nepřijde.“ Bůh říká: „Žij. A já půjdu s tebou.“

Žít tam, kde jsme, znamená:

• budovat vztahy, které máme, i když nejsou ideální,
• pracovat pro dobro komunity, v níž bydlíme,
• hledat způsoby, jak být světlem tam, kde je tma,
• nečekat, až nastanou dokonalé okolnosti,
• nevzdávat se přítomnosti jen proto, že nás bolí.

Bůh nežádá, abychom se tvářili, že život není náročný. Žádá, abychom žili uprostřed náročnosti s důvěrou k němu.

Boží plány jsou plány naděje, ne garance prosperity

V této kapitole Jeremiáše zaznívá i jedna z nejznámějších vět Bible (v překladu Bible 21): Já sám přece vím, jak o vás přemýšlím, praví Hospodin. Mám v úmyslu váš prospěch, a ne neštěstí; chci vám dát budoucnost a naději.

Tato slova se často citují jako univerzální příslib štěstí. Ale Jeremiáš je říká lidem, kteří jsou daleko od domova, daleko od jistoty, daleko od toho, co chtěli. Neříká jim: „Splním vám sny.“ Namísto toho říká: „Nebudu vás opouštět. Mé plány s vámi se neztratily, i když vy jste se ztratili z domova.“

Naděje, kterou Bůh dává, není rychlý optimismus. Ani pozitivní myšlení. Je to vytrvalý hlas: „Jsem s tebou.“ Naděje, která neslibuje okamžitá řešení, ale slibuje Boží blízkost.

A to je vlastně srdce adventu, do něhož od příštího týdne vstupujeme. Advent není svátek rychlé radosti. Je to svátek čekání, touhy, důvěry, že Bůh jedná i v tichu.

Hledat pokoj města – co to znamená pro nás?

A tak Jeremiášovo slovo je velmi aktuální výzva. Žijeme ve společnosti, která je unavená, polarizovaná, nejistá. Co znamená v takové společnosti „hledat pokoj města“?

Hledat pokoj města znamená:

• přinášet slušnost tam, kde vládne chaos,
• přidat hlas smíření tam, kde zaznívá křik,
• přinést naději tam, kde se lidé vzdali naděje,
• pomoci tam, kde druzí přehlížejí potřebu,
• modlit se za svět, který nám někdy leze na nervy, ale v němž Bůh jedná.

Ale také to znamená ještě něco jiného. Vlastní ochranu. Hledat pokoj města znamená nenechat si zničit srdce. Nedovolit, aby nás strach změnil na cyniky. Nedovolit, aby bolest změnila naši víru na zatrpklost. Protože pokud Bůh říká, že náš pokoj je spojen s pokojem celku, pak to znamená, že začíná u nás. U naší ochoty žít s důvěrou uprostřed nedokonalého světa.

Izraelci v exilu nezačali velkými projekty. Začali domy, zahradami, rodinami. Malými kroky, které dávaly jejich životu tvar i v Babylóně. Jak vypadá tvá domácnost a tvá zahrada, tvá rodina? Přinášejí pokoj tobě, jejím členům, lidem, kteří do vaší blízkosti vstupují?

Závěr – naděje, která přichází v dítěti

Sestry a bratři, nakonec tu stojí ta nejdůležitější zpráva. My nečekáme abstraktní naději. My čekáme Ježíše Krista. To dítě z Betléma je často jemnější, než jsou naše problémy, ale je pevnější, než jsou naše obavy. Je odpovědí na náš exil. Na každou formu Babylona v našem životě. Na každou otázku: „Jak mám žít tady, kde jsem?“

Ježíš Kristus je Boží „jsem s tebou“ v těle a krvi. Advent znovu připomene, že Bůh přichází ne do ideálního světa, ale do světa uprostřed zmatku. A tam, kde zaznívají slova Jeremiáše – „Hledejte pokoj města… Já znám plány, které mám s vámi“ – tam můžeme kráčet s důvěrou.

Nejsme ztraceni v exilu. Bůh ví, kde jsme. A ví také, kam kráčíme. A jde tam s námi. Ten směr je Boží království, věčnost. Ale stále na cestě tady, kde nás vede hledat pokoj.

Amen.