Proč si Boží milost nemusíme kupovat?

Svět plný transakcí

Sestry a bratři, jednou z věcí, která charakterizuje to, jak funguje náš svět, jsou transakce. Od rána do večera létají vzduchem, létají přes kabely, létají mezi našimi peněženkami. Létají v našich vztazích, létají v našich slibech – různé druhy transakcí.

Platíme v práci svým časem a nervy za peníze, za které potom platíme jiné věci. Doma investujeme pozornost do našich vztahů. A někteří z vás na sociálních sítích platí svým soukromím za to, že tam jste. Soukromím za reakce, za tzv. lajky. Dnes se dokonce naše soukromí stává platidlem pro trénování umělé inteligence. Všechno něco stojí. Dokonce i v duchovním životě má mnoho lidí tendenci obchodovat: „Bože, já budu slušný člověk a Ty mi za to dáš spokojený život.“

Mnoho z toho, co si teď představujeme, nás možná unavuje. Mnozí lidé jsou z toho neustálého světa transakcí unavení, vyhořelí. Nakupování vlastní hodnoty, uznání či dokonce lásky svých blízkých. Bohužel, i Vánoce se často stávají prostředkem tohoto a dalšího nakupování. A já vím, že je to klišé a vím, že to mnozí křesťané tak rádi omílají: „Jé, Vánoce se staly svátky konzumu.“ Ono je to pravdivé, ale celý náš život je jistým způsobem svátkem konzumu. Nejen ty Vánoce.

Hlas, který nedává ekonomický smysl

A přesně do tohoto pohledu, hledání hodnoty a světa transakcí dnes zaznívá hlas proroka Izajáše. Tam probíhaly transakce – v jeho době na tržišti, možná v městské bráně. A představte si, že se na toto místo postaví muž a začne volat lidi, aby kupovali. Stojí uprostřed tržiště, možná v Babylonu, v centru tehdejšího světa bohatství a moci, a křičí něco, co vůbec nedává žádný ekonomický smysl: „Všichni, kteří žízníte, pojďte k vodám, a ten, kdo nemá peníze, pojďte. Kupujte bez peněz. Kupujte bez placení.“

To je skandál. To je určitě podvodník, kdo dnes něco dává zadarmo. My v 21. století víme, že nic není zadarmo. Pokud je něco zadarmo, tak produktem jsme my. Ale Izajáš nenabízí žádný marketingový trik. Není ani podvodník s kryptoměnami nebo s něčím jiným. Mluví o radikálním zásahu Pána Boha do naší reality. Říká lidem, kteří si zvykli na život v exilu, v Babylonu, kteří se začali zařizovat v tom Babylonu a kupovat si jeho jistoty. „Můžete mít víc a nemusíte za to zaplatit svou duší,“ říká Izajáš.

Past laciné milosti

Jako evangelíci, když tu slyšíme slovo zadarmo, řekneme si: „Super. Boží milost je zadarmo. Já nemusím nic dělat, nic přidávat, protože Pán Bůh udělal všechno za mě. Ježíš Kristus za mě udělal všechno.“ To je naše teologie. A velmi snadno to umí vést k tomu, že tu Boží milost, která se dává zadarmo – to nakupování bez peněz – budu vnímat lacině. Budu ji vnímat jakoby s nižší hodnotou, jakoby to bylo samozřejmé. Nemusím nic dělat. Bůh mě má rád takového, jaký jsem. Všechno bude v pořádku. Můžu jít domů a pustit si telku, pustit si Netflix a nemyslet na nic.

Německý teolog Dietrich Bonhoeffer nás ve svých textech varuje před lacinou milostí. Laciná milost, to je jako zboží ve výprodeji, které si vezmeme, protože je levné, protože se to doma hodí, hodíme ho do kouta a zapomeneme, že jsme ho koupili. Laciná milost je milost, která nás nebolí a tím pádem nás ani nemění. A Izajáš se ptá na velmi nepříjemnou otázku: „Proč vážíte stříbro za to, co není chléb?“ Izraelité neumírali v Babylonu hlady. Měli co jíst. Jejich tragédie byla v tom, že si tam na to pohodlí zvykli. Na impérium, ve kterém bylo třeba žít, přizpůsobit se, kupovat.

Nejde tam o chléb, ale o kupování něčeho, co se zdá důležité, ale co jen vypadá vzácně, vypadá lákavě, ale je nutričně prázdné. Není to chléb. Je to fast food pro duši. Laciná milost. Vypadá jako hodnotná, ale pokud pro nás nemá skutečnou hodnotu, je jako to zboží, co jsme koupili v akci, protože se nám objevilo před očima, ale doma skončilo v koutě a zapomněli jsme, že ho máme.

Za mnohé věci v životě neplatíme penězi. Platíme svou energií, výkony. Hledáme uznání druhých. Sytíme se možná i potřebou duchovního zážitku. Ale každá z těchto věcí velmi rychle dokáže vyprchat a člověk znovu hledá další. Mnozí platí stresem za úspěch, vyhořením za uznání, předstíráním za přijetí. Sytíme se tímto drahým odpadem, který nám dává iluzi sytosti, ale nechává nás nakonec prázdnými. Proč? Protože se pokoušíme vlastními silami získat to, co dává Otec zadarmo. Hodnotu. Hodnotu našemu životu. Hodnotu našemu srdci.

Královská smlouva pro tebe

V Izajášově textu je skrytý jeden krásný teologický obrat. Bůh říká: „Uzavřu smlouvu, věčnou smlouvu, obnovím milosrdenství věrně prokázané Davidovi.“ Ve starozákonní tradici patřily sliby, královské sliby, králi Davidovi. A Izajáš tu říká: „Ty královské sliby, které jsem dal králi Davidovi, dávám vám. Uzavírám s vámi to, co jsem uzavřel s králem. Dávám vám královskou smlouvu.“ Bere korunu z hlavy krále a dává ji celému lidu. Dává ji tobě.

To je Boží nabídka zadarmo. Ne sleva za poškozené zboží, ale pozvání do královské rodiny. Pozvání, které je drahé, protože stálo Boha všechno. Stálo Krista jeho život, aby z nás udělal krále, královské kněžstvo. A právě zde, u tohoto královského daru, se dostáváme k jádru té krásné Izajášovy zvěsti. Jsme pozváni do Boží rodiny a to neznamená, že teď musíme podat nadlidský výkon, abychom si tuto poctu udrželi, abychom se mohli nazývat křesťany. Opak je pravdou.

Boží slovo jako déšť, který koná

Možná se dnes vůbec necítíš jako člen královské rodiny. Možná spíš jako ta vyprahlá země bez vody. Mnozí z nás jsou často unavení. I z toho duchovního zavlažování máme pocit, že kázání bude zase o tom, jak musíme vzít své těžké konve, kropáče a sami si zalévat ten svůj život nějakou modlitbou, čtením Bible. Víc se modlit, víc být v kostele, ve službě, aby vůbec něco vyrostlo v té naší víře. Ale Izajáš nás všechny zastavuje a ukazuje nádherný obraz: „Já vás činím královským kněžstvem. Já vám dávám být v rodině krále. Pojďte a vezměte si to zadarmo. Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale napájí zemi, tak bude i toto mé slovo – nevrátí se naprázdno.“

Boží slovo, které říká Pán Bůh, je pravda, která se nevrátí nadarmo. Déšť se neptá vyprahlé země: „Dobrý den, můžu vás polít?“ Déšť se neptá louky: „Ahoj louko, můžu tě zavlažit?“ Déšť jednoduše padá, nečeká a svou vláhou mění realitu suché země, mění realitu lesa, mění realitu louky. Země, louka ani les ten déšť nepřivolaly. Nebe se rozhodlo zlomit sucho té pouště, té země. A to je Bůh. Bůh, který jedná. Jeho slovo není jen pasivní informace, je to tvořivá moc, která když jednou zazní, nezvratně spouští proces života.

V církvi proto neoslavujeme naši náboženskou snahu vyšplhat se k Bohu, ale oslavujeme Boží radikální vstup k nám v Ježíši Kristu. Nepřipomínáme si, jak jsme my skvělí a dobří lidé, že jsme si vymohli, že nás Pán Bůh má konečně rád. Ale radujeme se z toho, že nás lidi si Pán Bůh zamiloval a my vlastně nevíme proč. Ale byl ochotný přijít i v Kristu – v tom Kristu, jehož narození si připomeneme, v tom Kristu, jehož smrt si připomínáme i neděli co neděli, protože tak zásadní jeho smrt a vzkříšení byly pro naši víru, pro příběh záchrany člověka.

Boží slovo tvoří. Když Bůh promluví, věci nejsou jen informacemi. Nestávají se jen informovanými. Když Boží déšť zavlažuje zemi, země není informována: „Ahoj země, teď k tobě přichází informace, je tu voda, hej, měla bys teď začít procesy tak, aby to semínko, které je v tobě, mohlo vyrašit a ty bakterie, které jsou tam, mohly něco nového papat?“ On jednoduše zavlaží zemi a koná. Nevrátí se naprázdno. Izajáš ukazuje: „Místo trní vyroste cypřiš. Místo trní vyroste myrta.“ Tam v závěru, ve 13. verši, není zahrádkářská poznámka, ale odkaz na spoušť člověka v Genezi, kdy byla země prokletá a měla rodit jen trní. A tuto kletbu Boží slovo proměňuje. „Člověče, Já tvůj stav, tvůj život chci proměnit... Tam, kde bylo trní, tam, kde sis myslel, že jsi odsouzený na trní ve svém životě, tam já přináším krásné ovoce a chci to měnit.“

Tvojí úlohou je přijímat

Sestry a bratři, pokud jste dnes unavení, mám pro vás dobrou zprávu. Nepotřebuješ hledat a vyrábět vlastní déšť. Tvým úkolem není být mrakem, ale být půdou. Půda nedělá nic jiného, jen přijímá. Někdo jiný ji zavlažuje a právě tím, že skutečně přijímá, začíná rodit. Je to reaktivita. Je to nevyhnutelný důsledek vláhy. Pokud do tebe padne slovo o Kristu, který se pro tebe stal chudým dítětem, aby ty jsi zbohatl, to v tobě musí něco udělat.

A všimněte si, co se děje. Když tato proměna nastane, prorok říká: „Vrchy a pahorky budou před vámi jásat a všechny polní stromy budou tleskat.“ To je obraz pro radost. Obraz pro tuto neděli, která nese už staletí v církvi název o radosti – Gaudete. Bůh říká: „Moje cesty převyšují vaše cesty.“ Naše cesta je: „Zaplať a budeš mít.“ Lidská cesta je často ekonomika zásluh. Boží cesta je: „Pojď, vezmi si.“ Nech minulostí staré, já pro tebe mám nové. Uzavřu s tebou královskou smlouvu, protože jsi součástí té královské rodiny. Pojď a přijmi, co ti dávám. Amen.