Zvěstovat Krista těm, kterým nechybí

Skutky 17,16-34

Milé sestry, milí bratři, Pavel v Aténách nestojí mezi lidmi bez náboženství. Kolem něj jsou lidé, kteří mají své bohy, spoustu představ o tom, co člověka přesahuje, a u toho platí: zájem o duchovno ještě neznamená, že člověk všechno chápe a že zná Boha. Otevřenost k novým myšlenkám, to ještě není víra.

Naše doba je jiná než ta, o které jsme slyšeli z proroka Jonáše, kde na výzvu k pokání – pokání, tedy lítost – činilo celé město. Nebo jak jsme teď četli ze Skutků, kde se lidé zajímali o vše nové a pořád rádi o tom mluvili, diskutovali, poznávali a zajímali se o nové náboženství. Pro mnoho lidí dnes je slovo Bůh nezajímavé. Ne proto, že by proti němu bojovali, prostě se naučili žít bez něj. A to je možná vážnější než nějaký otevřený odpor. Jan Loffeld v knize „Když Bůh nikomu nechybí“ to pojmenovává takto: dnešní krize nespočívá v odmítání Boha, ale v tom, že lidem Bůh prostě nechybí. Není to pro ně téma. Církev se stává jednou z mnoha nabídek, bez kterých se dá klidně fungovat.

Lhostejnost

Tato lhostejnost nevypadá dramaticky. Není to vzpoura ani výsměch. Je to spíš zaplněný život. Unavená mysl a srdce, které se odnaučilo klást velké otázky. Mnozí žijí slušně zařízené životy, ale možná v nich není dost ticha na to, aby si všimli, že jim chybí nejen pokoj, ale i dárce pokoje. To neznamená, že dnešní člověk už nic nehledá. Hledá smysl, přijetí, hledá pevnou půdu pod nohama. Jen oporu hledá jinde, než třeba hledal Pavel.

Za lhostejností byla snaha o výkon, snaha o vztahy, snaha o zážitky. Člověk dnes žije ze spousty dílčích smyslů. Jenže když z těchto dílčích smyslů, možná z partnera, dětí, kariéry, uděláme smysl absolutní, nevyhnutelně nás to dříve či později zklame. Žádný člověk ani úspěch neunese váhu božství. A když selžou, přichází frustrace, vyhoření, cynismus. Lhostejnost dneška tak často není nezájem, ale obranný pancíř. Skrytá hluboká únava z nutnosti být Bohem vlastního života a neustále si svou hodnotu potvrzovat, hledat ji, znova definovat, snažit se. A tak lhostejnost je obranným mechanismem.

Jako církev pak můžeme udělat dvě chyby. Buď si namlouvat, že každý je uvnitř vlastně věřící a stačí ho jenom správně povzbudit a probudit, nebo nad nevěřícími, lhostejnějšími, než jsme my sami, třeba zlomíme hůl a řekneme, ať si dělají, co chtějí. Vždyť je to jedno. Pavel nedělá ani jedno z toho. Hledání smyslu nijak neidealizuje, ale nikoho ani neodepisuje. Nese stejné evangelium všem. Židům i pohanům. V Aténách mluví o stvoření a Boží blízkosti slovy, kterým můžou Atéňané rozumět i bez biblického pozadí. Jádro jeho zvěsti se nemění a z toho se učíme, co je třeba a jak je třeba zvěstovat i dnes. Být věrný evangeliu neznamená dokola opakovat stejné formulace ani jej neředit do všeobecných frází o lásce. Pouze přemýšlet o cestě, jakou zvěstujeme, o způsobu a slovech, jakými mluvíme. Zvěst však musí zůstat stejná. Ježíš Kristus, ten, ve kterém se může měnit všechno.

Zěstování

Jak to Pavel dělá? Jak to Pavel vnímá? Čte město, ve kterém je. Poslouchá řeč toho města. Oltář neznámému Bohu je pro něj záchytný bod, který objevil. Aha, tohle je něco, co máme společné, na co můžeme navázat. Mluví evangelium a snaží se ho mluvit tak, aby ho druzí vůbec mohli uslyšet. Nevysmívá se Atéňanům: vy jste pohané, vy neznáte jednoho Boha, děláte to špatně. Ne, mluví k nim bez výsměchu, bez povýšenosti. Ale nezastavuje se jenom u ocenění kultury. Říká: Bůh, kterého neznáte, je ten, který vás nese. V něm žijeme, hýbeme se, jsme. Není žádným doplňkem k životu. Dřív než člověk vysloví Boží jméno, už dýchá z jeho darů, které si sám nedal. Ano, člověk může žít z Božích darů a neznat dárce, mluvit o hodnotách a přitom se nepotkat s živým Bohem. Zajisté je to i popis lhostejnosti dneška. Blízkost bez poznání, dar bez dárce, život bez něho.

Co s tím? Podle mě, a myslím si to upřímně, 17. kapitola Skutků může inspirovat v tom, že není potřeba vymýšlet žádné nové evangelium. Není potřeba vymýšlet žádnou novou tradici. Je potřeba jenom cítit, respektovat, naslouchat a vyslovit evangelium. Výzvu k pokání, zprávu o vzkříšení. Ale slovy, která budou moci uslyšet. Jazykem, kterému porozumí. Je to těžký úkol? O tom žádná. Protože nás samotné to vede k tomu: přemýšlej, člověče. Formuluj to, čemu věříš, do slov. Do slov, která jsou srozumitelná. Která nejsou jenom to, co jsi slyšel a naučil se jako báseň, ale jsou tvým vyznáním. Tím vyznáním, které je v doteku a kontaktu s realitou.

Pokání

Pavel na konci své řeči volá k pokání. A nemluví o moralizování. Pokání tam ukazuje jako šanci začít znova. Ne jenom být trochu lepší. Ne začínat na drtivém pocitu viny. Pro člověka v únavné lhostejné době může být pokání především hlubokou úlevou. Že může odložit ten pancíř snahy a soběstačnosti. Pokání je změna z toho, z čeho vlastně žijí a na co se lidé spoléhají. Pokání začíná tam, kde člověk přizná: můj slušně zařízený život mě vlastně vnitřně vyčerpává. Pokání je přiznání, že něco základního je postavené špatně a potřebuji pomoct. Přestanu si dělat modlu z úspěchu, vlastní zbožnosti, z lidí a věcí a začnu znovu říkat pravdu. Pravdu před sebou, před Bohem. Pravdu o svém strachu, o otázkách a pochybnostech, o prázdnotě, o únavě. Pokání není jenom odvrácení se od něčeho, je to i obrácení se k Bohu, který člověka neponižuje, ale vrací do života.

Vzkříšení

A pak, pak Pavel mluví o vzkříšení. To slovo vyvolalo emoce. Tady u toho slova končí most mezi Pavlem a kulturou, do které mluvil. Tady se ukazuje, že evangelium není jen hledání společného jazyka, ale je i konkrétní zprávou o Božím činu, o Ježíši Kristu a o tom, co Ježíš Kristus vykonal. O Ježíši Kristu, skrze kterého bude Bůh soudit svět a potvrdil to tím, že ho vzkřísil z mrtvých. To je těžký obraz na zpracování pro člověka, který ta slova nezná, pro kterého je to obraz cizí. Ale je potřeba u něho zůstat, dotknout se ho, pohledět na něj a přemýšlet. Pavel nekončí jenom obecnou zprávou o nějakém duchovnu a spiritualitě, která je společná pro všechny lidi. Bůh je s vámi, Bůh vás nese. Bůh se ukázal, člověče, v Ježíši Kristu. Není to jenom jemný horizont pro život. Ježíš chce být nosným pilířem i centrem našeho života. Ten, který bude proměňovat každý aspekt našeho života.

A soud? Soud, o kterém Pavel mluví, ten nemusíme slyšet jenom jako hrozbu. Biblický soud totiž znamená také spravedlnost a nápravu. My se soudu bojíme, bojíme se jeho nespravedlnosti, bojíme se, že to, co řekne soud o nás, bude špatně. Že dostaneme trest. Ale v Bibli to potřebujeme slyšet i s tím dalším. S nadějí. Protože tam Bible nekončí, tam evangelium nekončí u soudu, ale u Ježíše, který znovu tvoří, spojuje. Otevírá nás lásce a vztahům, bere pryč od lhostejnosti.

Lhostejnost často pramení z pocitu, že realita je uzavřená a my musíme žít ten svůj malý život a jen ho nějak uřídit. Na jiné už není chuť ani čas. Jsme příliš vyčerpaní z toho, jak se snažíme udržet svůj svět pohromadě. Vzkříšení ten pocit boří. Vzkříšení je radikální protest proti naší rezignaci. Je to vpád čerstvého vzduchu do zatuchlé místnosti našeho přežívání. V Ježíši Kristu Pán Bůh říká ne. Ne lhostejnosti, ne přežívání, ne strachu. Ne nekonečné životní únavě. Vzkříšení chce tohle vyrušit a přivést nás k novému, k obnově. K tomu, že obnova a dobrá cesta je možná.

Závěr

Milé sestry, milí bratři, Krista zvěstujeme, protože Bůh je světu tak blízko, až ho mnozí ve světě přehlíží. Krista zvěstujeme, protože člověk dokáže slušně fungovat, ale přitom úplně minout dárce vlastního života. Krista zvěstujeme, protože ve vzkříšeném Kristu se Bůh nenechává jen tušit, ale dává se poznat jako ten, který se našeho života dotýká. Proto církev dnes nepotřebuje být za každou cenu zajímavá, ale pravdivá. Potřebuje číst své okolí bez pohrdání, ale neztratit odvahu pojmenovat modly, kterým lidé a často i my sami dáváme důležité místo. Potřebujeme se nechat soudit evangeliem tam, kde církev zaměnila Krista za zvyk, a my s ní. A potřebujeme znovu vyslovit jméno Ježíše Krista tak, aby znělo jako jméno toho, ve kterém náš život nachází pravdu, budoucnost i naději.

Kristus není Gándhí. Kristus není hrdina z dětských příběhů. Kristus není jen myslitel z velké dálky minulosti. Kristus je můj přítel. Kristus je můj bratr. Kristus je ten, který mě drží a objímá, který nade mnou zvedne i prst upozornění. Milý můj, milý můj člověče, milé mé dítě, milý můj, drahý můj. Kráčíš špatně? Ubližuješ si? Pojď, uděláme to jinak. Tohle je pro mě Kristus. Milost a nová šance, jistota, že nejsem na nic sám. Takového Krista chci zvěstovat, takového chápu. Se slovem vzkříšení. Takového Krista poznám se slovem pokání. Amen.